Vyhláška ministra zahraničních věcí o úmluvě o mezinárodní železniční přepravě (COTIF)
Dne 9. května 1980 byla v Bernu sjednána Úmluva o mezinárodní železniční přepravě (COTIF).
Jménem Československé socialistické republiky byla Úmluva podepsána v
Bernu dne 29. prosince 1980.
S Úmluvou vyslovilo souhlas Federální shromáždění Československé socialistické
republiky a prezident Československé socialistické republiky
ji ratifikoval s výhradou, že podle článku 12 § 3 Úmluvy COTIF a podle
článku 3 § 1 Přípojku A - Jednotné právní předpisy pro smlouvu o mezinárodní
přepravě cestujících a zavazadel (CIV) nebude Československá
socialistická republika používat článek 12 § 1 Úmluvy COTIF a veškerá
ustanovení o odpovědnosti železnic za usmrcení a zranění cestujících,
pokud se bude jednat o občany ČSSR a cestující mající v ČSSR trvalý
pobyt, jestliže k úrazu došlo na jejím území. Ratifikační listina
byla uložena u švýcarské vlády, depozitáře Úmluvy, dne 28. ledna 1983.
Úmluva vstoupí v platnost na základě svého článku 24 § 1 dnem 1. května
1985 a tímto dnem vstoupí v platnost i pro Československou socialistickou
republiku. Tímto dnem pozbudou platnosti Mezinárodní úmluva o
přepravě zboží po železnicích (CIM) a Mezinárodní úmluva o přepravě cestujících
a zavazadel po železnicích (CIV) ze 7. února 1970, vyhlášené č. 106/1975 Sb., jakož i Dodatková úmluva k úmluvě CIV o odpovědnosti železnice za usmrcení
a zranění cestujících z 26. února 1966, vyhlášená č. 94/1973 Sb. a č. 107/1975 Sb.
Český překlad Úmluvy se vyhlašuje současně.
První náměstek:
Řehořek v. r.
ÚMLUVA O MEZINÁRODNÍ ŽELEZNIČNÍ PŘEPRAVĚ (COTIF)
Smluvní strany
vycházejíce z článku 69 § 1 Mezinárodní úmluvy o přepravě zboží po železnicích
(CIM) a z článku 64 § 1 Mezinárodní úmluvy o přepravě cestujících
a cestovních zavazadel po železnicích (CIV) ze 7. února 1970, jakož
i z článku 27 Dodatkové úmluvy k Úmluvě CIV týkající se odpovědnosti
železnice za usmrcení a zranění cestujících z 26. února 1966, se
sešly a
- přesvědčeny o prospěšnosti mezinárodní organizace
a
- uznávajíce nezbytnost přizpůsobit přepravněprávní ustanovení ekonomickým
a technickým potřebám
se dohodly takto:
o změně Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) z 9. května 1980
(Protokol 1999)
· Článek 1 Nové znění úmluvy
· Článek 2 Dočasný depositář
· Článek 3 Podepsání, ratifikace, přijetí, schválení, přístup
· Článek 4 Vstup v platnost
· Článek 5 Prohlášení a výhrady
· Článek 6 Přechodná opatření
· Článek 7 Znění Protokolu
· Stav podpisů, ratifikací, přijetí, schválení, přistoupení a nabytí platnosti
· Prohlášení a výhrady
PŘEKLAD
Podle článků 6 a 19 § 2 Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě, podepsané
v Bernu 9. května 1980, dále jen "COTIF 1980", konalo se ve Vilniusu
26. května - 3. června 1999 páté Valné shromáždění Mezivládní organizace
pro mezinárodní železniční přepravu (OTIF).
· S přesvědčením o nutnosti a účelnosti mezivládní organizace, která se
na státní úrovni zabývá podle možnosti všemi otázkami, týkajícími se
mezinárodní železniční přepravy,
· s uvážením, že vzhledem k aplikování COTIF 1980 39 státy v Evropě, Asii
a Africe, jakož i železničními podniky v těchto státech, je OTIF
k tomu nejvhodnější organizací,
· s ohledem na nutnost dále rozvíjet COTIF 1980, zvláště Jednotné právní
předpisy CIV a Jednotné právní předpisy CIM za účelem přizpůsobení
novým potřebám mezinárodní železniční přepravy,
· s uvážením, že bezpečnost při přepravě nebezpečných zásilek v mezinárodní
železniční přepravě vyžaduje přeměnit RID na režim veřejného práva,
jehož aplikování nezávisí na uzavření přepravní smlouvy podle Jednotných
právních předpisů CIM,
· s uvážením, že politické, hospodářské a legislativní změny, ke kterým
od podepsání Úmluvy 9. května 1980 došlo v mnoha členských státech,
dávají podnět k vytvoření a dalšímu rozvíjení jednotných právních předpisů
pro další právní oblasti, které jsou pro mezinárodní železniční
přepravu důležité,
· s uvážením, že se zřetelem na zvláštní veřejný zájem by státy měly podniknout
účinnější kroky k odstranění stále existujících překážek při
přechodu hranic v mezinárodní železniční přepravě,
· s uvážením, že je v zájmu mezinárodní železniční přepravy důležité aktualizovat
existující multilaterální mezinárodní Úmluvy a dohody v oblasti
železnic a případně je integrovat do Úmluvy,
Valné shromáždění rozhodlo:
COTIF 1980 je změněna a její nové znění je přiloženo a tvoří součást tohoto Protokolu.
Úkoly vlády-depositáře, jak jsou uvedeny v článcích 22 až 26 COTIF 1980, budou vykonávány OTIF, jako dočasným depositářem v době od vystavení tohoto Protokolu k podpisu do vstupu Protokolu v platnost.
Dočasný depositář uvědomí členské státy o
a) podpisu tohoto Protokolu, uložení ratifikačních, přijímacích, schvalovacích a přístupových listin,
b) dni, kdy tento Protokol podle svého článku 4 vstoupí v platnost,
a bude plnit další úkoly depositáře, jak jsou uvedeny v části VII Vídeňské Úmluvy o smluvním právu z 23. května 1969.
ČLÁNEK 3 PODEPSÁNÍ, RATIFIKACE, PŘIJETÍ, SCHVÁLENÍ, PŘÍSTUP
Tento Protokol je vystaven k podpisu smluvními státy do 31. prosince 1999. Podepsání se uskuteční v Bernu u dočasného depositáře.
Podle článku 20 § 1 COTIF 1980 vyžaduje tento Protokol ratifikaci, přijetí nebo schválení. Ratifikační, přijímací nebo schvalovací listiny budou uloženy u dočasného depositáře co možná nejdříve.
Členské státy, které tento Protokol nepodepíší v průběhu lhůty, uvedené v § 1, a státy, jejichž žádost o přístup ke COTIF 1980 podle jejího článku 23 § 2 byly přijaty s právní závazností, mohou do doby vstupu v platnost tohoto Protokolu k němu přistoupit uložením listiny o přístupu u dočasného depositáře.
Přístup státu ke COTIF 1980 podle jejího článku 23, který byl požadován po vystavení tohoto Protokolu k podpisu a před jeho vstupem v platnost, platí jak pro COTIF 1980 tak také pro Úmluvu ve znění přílohy k tomuto Protokolu.
Tento Protokol vstupuje v platnost prvním dnem třetího měsíce po měsíci, během kterého dočasný depositář oznámil členským státům uložení listiny, kterou byly splněny podmínky článku 20 § 2 COTIF 1980. Za členské státy jsou ve smyslu tohoto článku 20 § 2 považovány státy, které byly členskými státy v době rozhodnutí pátého Valného shromáždění a jsou jimi v době, kdy byly splněny podmínky vstupu v platnost tohoto Protokolu.
Článek 3 platí však již po vystavení tohoto Protokolu k podpisu.
Prohlášení a výhrady, které jsou přípustné podle článku 42 § 1 Úmluvy ve znění přílohy k tomuto Protokolu, mohou být předkládány nebo učiněny kdykoli také před vstupem v platnost tohoto Protokolu. Nabudou účinnosti v termínu vstupu v platnost tohoto Protokolu.
Nejpozději šest měsíců po vstupu v platnost tohoto Protokolu svolá Generální sekretář OTIF Valné shromáždění za účelem:
a) určení členů Správního výboru pro příští funkční období (článek 14 § 2 písm. b) COTIF ve znění přílohy k tomuto Protokolu) a případně k rozhodnutí o konci funkčního období právě úřadujícího Správního výboru,
b) stanovení nejvyšší částky na dobu šesti let, které mohou dosáhnout výdaje Organizace v každém rozpočtovém období (článek 14 § 2 písm. e) COTIF ve znění přílohy k tomuto Protokolu), a
c) případné volby Generálního sekretáře (článek 14 § 2 písm. c) COTIF ve znění přílohy k tomuto Protokolu).
Nejpozději tří měsíce po vstupu v platnost tohoto Protokolu svolá Generální sekretář OTIF odbornou komisi pro technické otázky.
Po vstupu v platnost tohoto Protokolu skončí funkční období Správního výboru, který byl jmenován podle článku 6 § 2 písm. b) COTIF 1980, v termínu stanoveném Valným shromážděním, který musí být v souladu s termínem pro začátek funkčního období členů a náhradních členů Správního výboru, které toto určí (článek 14 § 2 písm. b) COTIF ve znění přílohy k tomuto Protokolu).
Funkční období Generálního ředitele Ústředního úřadu úřadujícího v době vstupu v platnost tohoto Protokolu skončí uplynutím období, pro které byl jmenován podle článku 7 § 2 písm. d) COTIF 1980. Od doby vstupu v platnost tohoto Protokolu vykonává funkci Generálního sekretáře.
Po vstupu v platnost tohoto Protokolu zůstanou nadále v platnosti příslušná ustanovení článků 6, 7 a 11 COTIF 1980 pro:
a) účetní kontrolu a schvalování ročního vyúčtování Organizace,
b) stanovení konečných příspěvků členských států na výdaje Organizace,
d) nejvyšší částku, stanovenou před vstupem v platnost tohoto Protokolu, kterou mohou dosáhnout výdaje Organizace za dobu pěti let
Písmena a) až c) se týkají roku, v němž tento Protokol vstoupí v platnost, a rovněž roku předcházejícího.
Konečné příspěvky členských států pro rok, v němž tento Protokol vstoupí v platnost, budou počítány podle článku 11 § 1 COTIF 1980.
Na žádost členského státu, kterému byl na základě článku 26 Úmluvy ve znění přílohy k tomuto Protokolu vypočten vyšší příspěvek než dlužná částka pro rok 1999, může Valné shromáždění stanovit příspěvek tohoto státu na tři roky následující po roku vstupu v platnost tohoto Protokolu se zřetelem na následující zásady:
a) základem pro stanovení přechodného příspěvku je minimální příspěvek podle uvedeného článku 26 § 3 nebo částka dlužná pro rok 1999, pokud je tato vyšší než nejnižší příspěvek;
b) příspěvek bude upraven ve třech krocích do dosažení částky, která byla vypočtena jako konečný dlužný příspěvek na základě uvedeného článku 26.
Toto ustanovení nebude platit pro členské státy, které dluží nejnižší příspěvek, který je třeba v každém případě zaplatit.
Na smlouvy o přepravě osob nebo zboží v mezinárodní dopravě mezi členskými státy, které byly uzavřeny podle Jednotných právní předpisů CIV 1980 nebo Jednotných právních předpisů CIM 1980, se budou vztahovat i po vstupu v platnost tohoto Protokolu Jednotné právní předpisy platné v době uzavření smlouvy.
Kogentní ustanovení Jednotných právních předpisů CUV a Jednotných právních předpisů CUI budou platit pro smlouvy, které byly uzavřeny před vstupem tohoto Protokolu v platnost, po dobu jednoho roku po jeho vstupu v platnost.
Tento Protokol je vypracován a podepsán ve francouzském, německém a anglickém jazyce. V případě odchylek je rozhodující francouzské znění.
Na žádost jednoho z dotčených smluvních států vydá Organizace úřední překlady
tohoto Protokolu v dalších jazycích, pokud je jeden z těchto
jazyků úředním jazykem na území nejméně dvou smluvních států. Překlady
budou vypracovány ve spolupráci s příslušnými orgány dotčených smluvních
států.
Na důkaz toho podepsali svými vládami řádně zplnomocnění zástupci tento
Protokol.
Dáno ve Vilniusu, 3. června 1999 po jednom originále ve francouzském,
německém a anglickém jazyce; tyto originály budou uloženy v archivu OTIF.
Každý členský stát dostane jeden ověřený opis těchto originálů.
(Následují podpisy)
· Stav podpisů, ratifikací, přijetí, schválení, přistoupení a nabytí platnosti
· Prohlášení a výhrady
PŘEKLAD
COTIF ÚMLUVA O MEZINÁRODNÍ ŽELEZNIČNÍ PŘEPRAVĚ Z 9. KVĚTNA 1980 VE ZNĚNÍ POZMĚŇOVACÍHO PROTOKOLU ZE 3. ČERVNA 1999
ODDÍL I VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ
· Článek 1 Mezivládní orgány
· Článek 2 Cíl organizace
· Článek 3 Mezinárodní spolupráce
· Článek 4 Přebírání a převádění úkolů
· Článek 5 Zvláštní závazky členských států
· Článek 6 Jednotné právní předpisy
· Článek 7 Výklad pojmu "Úmluva"
ODDÍL II SPOLEČNÁ USTANOVENÍ
· Článek 8 Vnitrostátní právo
· Článek 9 Zúčtovací jednotka
· Článek 10 Doplňující ustanovení
· Článek 11 Procesní kauce
· Článek 12 Vykonávání rozsudků. Zabavení a obstavení
ODDÍL III STRUKTURA A ČINNOST ORGANIZACE
· Článek 13 Orgány
· Článek 14 Valné shromáždění
· Článek 15 Správní výbor
· Článek 16 Komise
· Článek 17 Revizní komise
· Článek 18 Odborná komise RID
· Článek 19 Komise pro usnadňování železniční přepravy
· Článek 20 Odborná komise pro technické otázky
· Článek 21 Generální sekretář
· Článek 22 Personál Organizace
· Článek 23 Časopis
· Článek 24 Seznamy tratí (linek)
ODDÍL IV FINANCE
·
Článek 25 Program práce. Rozpočet. Účetní uzávěrka. Výroční zpráva.
· Článek 26 Financování výdajů
· Článek 27 Revize účtů
ODDÍL V ROZHODČÍ ŘÍZENÍ
· Článek 28 Příslušnost
· Článek 29 Rozhodčí dohoda. Kancelář soudu
· Článek 30 Rozhodci
· Článek 31 Řízení. Výlohy
· Článek 32 Promlčení. Vykonatelnost
ODDÍL VI ZMĚNA ÚMLUVY
· Článek 33 Příslušnost
· Článek 34 Usnesení Valného shromáždění
· Článek 35 Usnesení výboru a komisí
ODDÍL VII ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
· Článek 36 Depozitář
· Článek 37 Přístup k Úmluvě
· Článek 38 Přístup regionálních organizací pro hospodářskou integraci
· Článek 39 Asociovaní členové
· Článek 40 Pozastavení členství
· Článek 41 Výpověď Úmluvy
· Článek 42 Prohlášení a výhrady k úmluvě
· Článek 43 Zrušení Organizace
· Článek 44 Přechodná ustanovení
· Článek 45 Text Úmluvy
ČLÁNEK 1 MEZIVLÁDNÍ ORGANIZACE
1 Smluvní strany této Úmluvy tvoří jako členské státy Mezivládní organizaci pro mezinárodní železniční přepravu (OTIF), dále označovanou "Organizace".
2 Sídlem Organizace je Bern. Valné shromáždění, může rozhodnout o přeložení sídla na jiné místo v některém z členských států.
3 Organizace má právní subjektivitu. Je zejména oprávněna uzavírat smlouvy, nabývat a zcizovat movitý a nemovitý majetek, jakož i žalovat a být žalována.
4 Organizace, členové jejího personálu, jí pověření znalci a zástupci členských států požívají pro výkon svých funkcí nezbytných výsad a imunit, a to za podmínek uvedených v Protokolu o výsadách a imunitách organizace, který je připojen k této Úmluvě.
5 Vztahy mezi Organizací a státem jejího sídla upravuje dohoda o sídle.
6 Pracovními jazyky Organizace jsou francouzský, německý a anglický jazyk. Valné shromáždění může zavést další pracovní jazyky.
1 Cílem Organizace je všestranně podporovat, zlepšovat a usnadňovat mezinárodní železniční přepravu; k tomuto účelu Organizace zejména
a) stanoví jednotné právní předpisy pro následující obory práva:
1. smlouvu o přepravě osob a zboží v přímé mezinárodní železniční přepravě, včetně doplňkových přeprav jinými dopravními prostředky, které jsou předmětem jediné smlouvy;
2. smlouvu o používání vozů jako dopravních prostředků v mezinárodní železniční přepravě;
3. smlouvou o užívání infrastruktury v mezinárodní železniční přepravě;
4. přepravu nebezpečných věcí v mezinárodní železniční přepravě;
b) působí ve směru soustavného odstraňování překážek při přechodu hranic v mezinárodní železniční přepravě se zřetelem ke zvláštním veřejným zájmům, pokud příčina těchto překážek tkví v oblasti odpovědnosti státu;
c) přispívá k interoperabilitě a k technické harmonizaci v oboru železniční dopravy prohlašováním technických norem za závazné a přijímáním jednotných technických předpisů;
d) stanoví jednotný postup pro technickou admisi železničního materiálu, který je určen k používání v mezinárodní dopravě;
e) dohlíží na náležité používání a provádění všech právních předpisů, které byly vytvořeny, a doporučení, která byla vyslovena v rámci Organizace;
f) s ohledem na právní, hospodářské a technické změny dále rozvíjí jednotné právní řády, pravidla a postupy uvedené pod písmeny a) až e).
a) v rámci cílů uvedených v § 1 vypracovávat další jednotné právní řády;
b) vytvářet rámec, ve kterém budou moci členské státy vypracovávat další mezinárodní Úmluvy s cílem podporovat, zlepšovat nebo usnadňovat mezinárodní železniční přepravu.
ČLÁNEK 3 MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE
1 Členské státy se zavazují, že svou mezinárodní spolupráci v oboru železniční dopravy související s úkoly, které jsou Organizaci přiděleny na základě článků 2 a 4, zásadně soustředí v Organizaci. K dosažení tohoto cíle učiní členské státy všechna nutná a účelná opatření, aby stávající multilaterální mezinárodní Úmluvy a dohody, jejichž smluvními stranami jsou, byly náležitě uzpůsobeny, pokud se tyto Úmluvy a dohody týkají mezinárodní spolupráce v železniční dopravě a jsou-li v nich jiným mezivládním nebo nestátním organizacím přiděleny úkoly, které se překrývají s úkoly Organizace.
2 Závazky, které pro členské státy, jež jsou zároveň členskými státy Evropských společenství nebo jsou zároveň smluvními státy Úmluvy o Evropském hospodářském prostoru, vyplývají z § 1, ponechávají nedotčeny závazky, které tyto státy plní jako členové Evropských společenství nebo jako smluvní státy Úmluvy o Evropském hospodářském prostoru.
ČLÁNEK 4 PŘEBÍRÁNÍ A PŘEVÁDĚNÍ ÚKOLŮ
1 Rozhodnutím Valného shromáždění může Organizace v souladu s cíli uvedenými v článku 2 přebírat od jiných mezivládních organizací úkoly, prostředky a závazky na základě dohod s těmito organizacemi.
2 Rozhodnutím Valného shromáždění může Organizace převádět úkoly, prostředky a závazky na jiné mezivládní organizace na základě dohod s těmito organizacemi.
3 Organizace může se souhlasem Správního výboru přijímat správní úkoly, které souvisejí s jejími cíli a budou jí předány některým členským státem. Výdaje, které vyplývají z přijetí těchto úkolů, hradí dotčený členský stát.
ČLÁNEK 5 ZVLÁŠTNÍ ZÁVAZKY ČLENSKÝCH STÁTŮ
Členské státy se dohodly, že přijmou veškerá vhodná opatření k usnadňování a zrychlování mezinárodní železniční přepravy. Za tímto účelem se každý členský stát zavazuje, že v rámci svých možností
a) odstraní všechny zbytečné postupy,
b) dosud potřebné formality zjednoduší a sjednotí,
c) zjednoduší hraniční kontroly.
V zájmu zjednodušení a zlepšení mezinárodní železniční přepravy se členské státy dohodly, že budou přispívat k dosažení co nejvyšší míry jednotnosti předpisů, standardů, postupů a organizačních metod, pokud jde o železniční vozidla, personál železnice, železniční infrastrukturu a pomocné služby.
Členské státy se dohodly, že budou podporovat uzavírání dohod mezi provozovateli infrastruktury, jejichž cílem bude optimalizace železniční dopravy.
ČLÁNEK 6 JEDNOTNÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY
Pokud nebyla učiněna prohlášení nebo vzneseny výhrady podle článku 42 § 1 věta 1, použijí se v mezinárodní železniční přepravě a při technické admisi železničního materiálu pro používání v mezinárodní dopravě:
a) "Jednotné právní předpisy pro smlouvu o mezinárodní železniční přepravě osob (CIV)", Přípojek A k Úmluvě,
b) "Jednotné právní předpisy pro smlouvu o mezinárodní železniční přepravě zboží (CIM)", Přípojek B k Úmluvě,
c) "Řád pro mezinárodní železniční přepravu nebezpečných věcí (RID)", Přípojek C k Úmluvě,
d) "Jednotné právní předpisy pro smlouvu o používání vozů v mezinárodní železniční přepravě (CUV)", Přípojek D k Úmluvě,
e) "Jednotné právní předpisy pro smlouvu o užívání infrastruktury v mezinárodní železniční přepravě (CUI)", Přípojek E k Úmluvě,
f) "Jednotné právní předpisy pro vyhlašování technických norem za závazné a pro přijímání jednotných technických předpisů pro železniční materiál, který je určen k používání v mezinárodní dopravě (APTU)", Přípojek F k Úmluvě,
g) "Jednotné právní předpisy pro technickou admisi železničního materiálu, který se používá v mezinárodní dopravě (ATMF)", Přípojek G k Úmluvě,
h) další jednotné právní řády vypracované Organizací na základě článku 2 § 2 písm. a), které tvoří rovněž přípojky k Úmluvě.
Jednotné právní předpisy a právní řády uvedené v § 1 jsou se svými přílohami součástí Úmluvy.
ČLÁNEK 7 VÝKLAD POJMU "ÚMLUVA"
V následujícím textu zahrnuje výraz "Úmluva" samotnou Úmluvu, Protokol uvedený v článku 1 § 4 a přípojky včetně jejich příloh uvedené v článku 6.
Při výkladu a použití Úmluvy je nutné přihlížet k tomu, že Úmluva má povahu mezinárodního práva, a k nutnosti podporovat jednotnost.
Není-li v Úmluvě potřebné ustanovení, platí vnitrostátní právo.
Vnitrostátním právem se rozumí právo státu, ve kterém oprávněný uplatňuje svůj nárok, včetně kolizních norem.
Zúčtovací jednotkou předvídanou v přípojcích je zvláštní právo čerpání, jak je definováno Mezinárodním měnovým fondem.
Hodnota vnitrostátní měny členského státu, který je zároveň členem Mezinárodního měnového fondu, vyjádřená ve zvláštních právech čerpání, se stanoví podle přepočtové metody Mezinárodního měnového fondu používané pro jeho vlastní operace a transakce.
Hodnotou vnitrostátní měny členského státu, který není zároveň členem Mezinárodního měnového fondu, vyjádřená ve zvláštních právech čerpání, se vypočte způsobem, který stanoví tento stát. Výpočet musí ve vnitrostátní měně vést pokud možno k téže reálné hodnotě, jaká by vyplynula z použití § 2.
Pro členský stát, který není zároveň členem Mezinárodního měnového fondu a jehož zákonodárství nedovoluje použití § 2 nebo § 3, se zúčtovací jednotka předvídaná v přípojcích rovná hodnotě tří zlatých franků. Zlatý frank je definován 10/31 gramu zlata o ryzosti 0,900. Přepočet zlatého franku musí ve vnitrostátní měně vést pokud možno k téže reálné hodnotě, jaká by vyplynula z použití § 2.
Do tří měsíců po vstupu Úmluvy v platnost a poté vždy, když dojde ke změně metody výpočtu nebo ke změně hodnoty vnitrostátní měny v poměru ke zúčtovací jednotce, sdělí členské státy svou metodu výpočtu podle § 3 nebo výsledek přepočtu podle § 4 generálnímu sekretáři Organizace. Generální sekretář dá tato sdělení na vědomí ostatním členským státům.
Částka vyjádřená ve zúčtovacích jednotkách se přepočítá na vnitrostátní měnu státu soudu, u něhož se právní věc projednává. Přepočet se provádí podle odpovídající hodnoty příslušné měny v den vynesení rozsudku nebo v den, na kterém se strany dohodly.
ČLÁNEK 10 DOPLŇUJÍCÍ USTANOVENÍ
Dva nebo více členských států může vydávat doplňující ustanovení nebo dva nebo více dopravců se může dohodnout na doplňujících ustanoveních k provádění Jednotných právních předpisů CIV a Jednotných právních předpisů CIM, která se od ustanovení těchto Jednotných právních předpisů nesmějí odchylovat.
Doplňující ustanovení podle § 1 vstupují v platnost a jsou zveřejněna ve formě uvedené v zákonech a předpisech příslušného členského státu. Doplňující ustanovení členských států a jejích vstup v platnost se sdělí generálnímu sekretáři Organizace, který o nich zpraví ostatní členské státy.
U žalob podávaných na základě Jednotných právních předpisů CIV, Jednotných právních předpisů CIM, Jednotných právních předpisů CUV nebo Jednotných právních předpisů CUI nelze vyžadovat poskytování záruk na náklady právního sporu.
ČLÁNEK 12 VYKONÁVÁNÍ ROZSUDKŮ. ZABAVENÍ A OBSTAVENÍ
Rozsudky, včetně rozsudků o zmeškání, které byly vyneseny na základě Úmluvy příslušným soudem, a které se staly vykonatelnými podle zákonů rozhodných pro posuzující soud, jsou vykonatelné v každém z ostatních členských států, jakmile ve státě, ve kterém má být rozsudek vykonán, jsou splněny předepsané formality. Věcné přezkoumání případu není přípustné. Tato ustanovení platí také pro soudní smíry.
§ 1 se nepoužije na rozsudky vykonatelné pouze předběžně a na rozsudky, které žalobci kvůli jeho podlehnutí v právním sporu ukládají kromě úhrady výloh také povinnost náhrady škody.
Příslušejí-li dopravnímu podniku vůči jinému dopravnímu podniku, který nesídlí v tomtéž členském státě, pohledávky z přepravy, na niž se použijí Jednotné právní předpisy CIV nebo Jednotné právní předpisy CIM, mohou být tyto pohledávky zabaveny nebo obstaveny pouze na základě rozhodnutí soudů členského státu, v němž sídlí dopravní podnik, který je věřitelem pohledávky, určené k obstavení.
Pohledávky na základě smluv, na které se použijí Jednotné právní předpisy CUV nebo Jednotné právní předpisy CUI, mohou být zabaveny nebo obstaveny pouze na základě rozhodnutí soudů členského státu, v němž sídlí dopravní podnik, který je věřitelem pohledávky určené k obstavení.
Železniční vozidla mohou být zabavena nebo obstavena v jiném členském státě než v tom, ve kterém má držitel své sídlo, pouze na základě rozhodnutí soudů tohoto státu. Výraz "držitel" označuje toho, kdo jako vlastník nebo jako osoba jinak oprávněná k disponování trvale hospodářsky užívá vůz jako přepravní prostředek.
ODDÍL III STRUKTURA A ČINNOST ORGANIZACE
Činnost Organizace zajišťují následující orgány:
d) Odborná komise pro přepravu nebezpečných věcí (Odborná komise RID),
e) Komise pro usnadňování železniční přepravy,
f) Odborná komise pro technické otázky,
Valné shromáždění může rozhodnout o časově omezeném zřízení dalších výborů (komisí) pro zvláštní úkoly.
Při zjišťování schopnosti Valného shromáždění a výborů (komisí) uvedených v § 1 písm. c) až f) se usnášet nejsou zohledňovány členské státy bez hlasovacího práva (článek 14 § 5, článek 26 § 7 nebo článek 40 § 4).
Předsednictví na Valném shromáždění, předsednictví ve Správním výboru, jakož i funkce generálního sekretáře se zásadně svěřují jen příslušníkům různých členských států.
Valné shromáždění tvoří všechny členské státy.
Valné shromáždění
b) určuje členy Správního výboru, jakož i náhradního člena za každého člena a označuje předsedající členský stát (článek 15 § 1 až § 3);
c) volí generálního sekretáře (článek 21 § 2);
d) vydává směrnice pro činnost Správního výboru a generálního sekretáře;
e) stanovuje na období šesti let nejvyšší částku, které smějí dosáhnout výdaje Organizace v každém rozpočtovém období (článek 25); v ostatních případech vydává na období nejvýše šesti let směrnice pro omezení těchto výdajů;
f) rozhoduje o přeložení sídla Organizace (článek 1 § 2);
g) rozhoduje o zavedení dalších pracovních jazyků (článek 1 § 6);
h) rozhoduje o přebírání dalších úkolů Organizací (článek 4 § l), jakož i o přenášení úkolů Organizace na jiné mezivládní organizace (článek 4 § 2);
i) případně rozhoduje o časově omezeném zřízení výborů pro zvláštní úkoly (článek 13 § 2);
j) přezkoumává, zda je nutno postoj některého státu považovat za konkludentní výpověď (článek 26 § 7);
k) rozhoduje o tom, zda kontrolu účtů svěří jinému členskému státu než je stát, v němž má Organizace své sídlo (článek 27 § l);
l) rozhoduje o návrzích na změnu Úmluvy (článek 33 § 2 a § 3);
m) posuzuje žádosti o přístup k Úmluvě, které mu jsou předloženy (článek 37 § 4);
n) rozhoduje o podmínkách přístupu regionální organizace pro hospodářskou spolupráci (článek 38 § l);
o) rozhoduje o asociačních žádostech, které mu jsou předloženy (článek 39 § l);
p) rozhoduje o zrušení Organizace a o případném přenesení jejích úkolů na jinou mezivládní organizaci (článek 43);
q) rozhoduje o ostatních otázkách, které jsou zařazeny na pořad jednání.
Generální sekretář svolává Valné shromáždění každé tři roky nebo na žádost jedné třetiny členských států nebo na žádost Správního výboru, jakož i v případech, které jsou uvedeny v článku 33 § 2 a § 3 a v článku 37 § 4. Generální sekretář zašle členským státům nejpozději tři měsíce před zahájením jednání návrh pořadu dne podle podmínek stanovených jednacím řádem v § 2 písm. a).
Valné shromáždění je schopno se usnášet (článek 13 § 3), je-li zastoupena většina členských států. Každý členský stát se může dát zastupovat jiným členským státem; jeden stát však nemůže zastupovat více než dva jiné státy.
Při rozhodování Valného shromáždění o změnách přípojku k Úmluvě nemají hlasovací právo členské státy, které podaly prohlášení k příslušnému přípojku podle článku 42 § 1 první věta.
Valné shromáždění přijímá svá rozhodnutí prostou většinou členských států zastoupených při hlasování; v případech uvedených v § 2 pod písm. e), f), g), h), l) a p), jakož i v případě uvedeném v článku 34 § 6 je však potřebná dvoutřetinová většina. v případě uvedeném v § 2 písm. l) je dvoutřetinová většina potřebná pouze tehdy, jedná-li se o návrhy na změnu samotné Úmluvy, s výjimkou článků 9 a 27 §§ 2 až 10, jakož i tehdy, jedná-li se o návrhy na změnu Protokolu uvedeného v článku 1 § 4.
Se souhlasem většiny členských států zve generální sekretář k účasti na jednáních Valného shromáždění s hlasem poradním také:
a) státy, které nejsou členy Organizace,
b) mezinárodní organizace a svazy, které jsou v otázkách týkajících se činnosti Organizace kompetentní nebo se zabývají otázkami zařazenými na pořad jednání.
Správní výbor tvoří jedna třetina členských států.
Členové výboru a za každý členský stát jeden náhradní člen, jakož i členský stát, který zastává předsednickou funkci, se určují na tři roky. Složení výboru se stanoví na každé funkční období s přihlédnutím zejména k přiměřenému geografickému rozdělení. Stane-li se náhradní člen během jednoho funkčního období členem výboru, zaznamená to, že v následujícím funkčním období je členem výboru.
Uvolní-li se některé místo nebo zanikne-li hlasovací právo některého člena výboru nebo nezúčastní-li se některý člen dvou po sobě následujících zasedání výboru a nedá se podle § 6 zastupovat jiným členem, vykonává po zbytek funkčního období jeho funkce náhradní člen určený Valným shromážděním.
Bez ohledu na případ uvedený v § 3 nesmí být jeden členský stát členem výboru déle než dvě celá po sobě následující funkční období.
Správní výbor
c) vydává personální statut Organizace;
d) s přihlédnutím ke způsobilosti uchazečů a přiměřenému geografickému rozdělení jmenuje vedoucí pracovníky Organizace;
e) stanovuje řád pro finance a účetnictví Organizace;
f) schvaluje program práce, rozpočet, výroční zprávu a účetní uzávěrku Organizace;
g) stanovuje na základě schválené účetní uzávěrky konečný příspěvek, který jsou členské státy povinny podle článku 26 uhradit za oba uplynulé kalendářní roky, jakož i výši záloh; které je podle článku 26 § 5 nutno uhradit za běžný a následující kalendářní rok;
h) stanovuje, které úkoly Organizace se týkají všech nebo pouze části členských států a které výdaje jsou proto členské státy povinny hradit (článek 26 § 4);
i) stanovuje částku zvláštní náhrady (článek 26 § 1l);
j) vydává zvláštní pokyny pro revizi účtů (článek 27 § l);
k) vyslovuje souhlas s převzetím správních úkolů Organizací (článek 4 § 3) a stanovuje zvláštní příspěvky, které jsou dotčené státy povinny uhradit;
l) podává členským státům výroční zprávu, účetní uzávěrku a sděluje jim svá rozhodnutí a doporučení;
m) vydává zprávu o činnosti, podává návrhy na své nové ustavení a s ohledem na Valné shromáždění, které je povinno stanovit složení Správního výboru (článek 14 § 2 písm. b) ), sděluje obé členským státům nejpozději dva měsíce před zahájením zasedáni;
n) dohlíží na činnost generálního sekretáře;
o) dohlíží na to, aby generální sekretář náležitě používal Úmluvu, jakož i prováděl rozhodnutí přijatá jinými orgány; k tomuto účelu může výbor přijímat opatření nutná ke zlepšení používání Úmluvy a uvedených rozhodnutí;
p) posuzuje otázky, které se mohou týkat činnosti Organizace a jež mu jsou postoupeny členským státem nebo generálním sekretářem;
q) rozhoduje o sporech mezi členským státem a generálním sekretářem, pokud jde o jeho funkce depozitáře (článek 36 § 2);
r) rozhoduje o návrzích na pozastavení členství (článek 40).
Výbor je schopen se usnášet, jsou-li zastoupeny dvě třetiny jeho členů. Každý člen se může dát zastupovat jiným členem, jeden člen však nesmí zastupovat více než jednoho jiného člena.
Výbor přijímá svá rozhodnutí prostou většinou členů zastoupených při hlasování.
Není-li rozhodnuto jinak, schází se výbor v sídle Organizace. Zápisy z jednání se předkládají všem státům.
Předseda výboru
a) svolává výbor nejméně jednou ročně, jakož i na žádost čtyř členů výboru nebo na žádost generálního sekretáře;
b) předkládá členům výboru návrh pořadu jednání;
c) projednává v mezích a za podmínek stanovených jednacím řádem výboru naléhavé otázky, které se objevují v období mezi zasedáními.
Výbor může v rámci svých vlastních kompetencí pověřit předsedu, aby vykonával určité zvláštní úkoly.
Komise uvedené v článku 13 § 1 písm. c) až f) a v § 2 tvoří zásadně všechny členské státy. Zabývá-li se Revizní komise, Odborná komise RID nebo Odborná komise pro technické otázky v rámci svých kompetencí změnami přípojků k Úmluvě a rozhoduje-li o změnách, členské státy, které podaly prohlášení k příslušným přípojkům podle článku 42 § 1 první věta, nejsou členy příslušné komise.
Generální sekretář svolává komise buď z vlastního popudu, nebo na žádost pěti členských států nebo na žádost Správního výboru. Generální sekretář předkládá členským státům nejpozději dva měsíce před zahájením jednání návrh pořadu jednání.
Každý členský stát se může dát zastupovat jiným členským státem, jeden stát však nemůže zastupovat více než dva jiné státy.
Každý zastoupený členský stát disponuje jedním hlasem. Návrh je přijat, je-li počet hlasů pro
a) roven nejméně jedné třetině členských států zastoupených při hlasování a
b) větší než počet hlasů proti.
Se souhlasem většiny členských států, zve generální sekretář k účasti na jednáních komisí s hlasem poradním také
a) státy, které nejsou členy Organizace,
b) členské státy, které nejsou členy příslušné komise,
c) mezinárodní organizace a svazy, které jsou kompetentní v otázkách týkajících se činnosti Organizace nebo se zabývají otázkami zařazenými na pořad jednání.
Komise volí na každé zasedání nebo na určité období předsedu a jednoho nebo více zastupujících místopředsedů.
Porady se vedou v pracovních jazycích. Výklady přednesené během schůze v jednom pracovním jazyce se podle závažnosti obsahu překládají do ostatních pracovních jazyků; návrhy a usnesení se překládají v úplném znění.
Zápisy obsahují zhuštěnou reprodukci zasedání. Návrhy a usnesení se zaznamenávají v úplném znění. Pokud jde o usnesení, je rozhodující francouzské znění. Zápisy se předkládají všem členským státům.
Komise mohou pověřit projednáváním některých otázek pracovní skupiny.
Komise si stanovují jednací řád.
Revizní komise
a) rozhoduje podle článku 33 § 4 o návrzích na změnu Úmluvy;
b) zkoumá návrhy, které se podle článku 33 § 2 předkládají k rozhodnutí Valnému shromáždění.
Revizní komise je schopna se usnášet (článek 13 § 3), je-li zastoupena většina členských států.
Odborná komise RID rozhoduje podle článku 33 § 5 o návrzích na změnu Úmluvy.
Odborná komise RID je schopna se usnášet (článek 13 § 3), je-li zastoupena jedna třetina členských států.
ČLÁNEK 19 KOMISE PRO USNADŇOVÁNÍ ŽELEZNIČNÍ PŘEPRAVY
Komise pro usnadňování železniční přepravy
a) se zabývá veškerými otázkami usnadňování přechodu hranic v mezinárodní železniční přepravě;
b) doporučuje standardy, metody, postupy a praktiky, které se týkají usnadňování mezinárodní železniční přepravy.
Komise pro usnadňování železniční přepravy je schopna se usnášet (článek 13 § 3), je-li zastoupena třetina členských států.
ČLÁNEK 20 ODBORNÁ KOMISE PRO TECHNICKÉ OTÁZKY
Odborná komise pro technické otázky
a) rozhoduje o prohlašování technických norem pro železniční materiál, který je určen k používání v mezinárodní dopravě, za závazné podle článku 5 Jednotných právních předpisů APTU;
b) rozhoduje o přijímání jednotného technického předpisu pro konstrukci, provoz, údržbu a postupy týkající se železničního materiálu, který je určen k používání v mezinárodní dopravě, podle článku 6 Jednotných právních předpisů APTU;
c) dohlíží na používání technických norem a jednotných technických předpisů pro železniční materiál, který je určen k používání v mezinárodní železniční dopravě, a přezkoumává jejich další rozvíjení s ohledem na prohlašování těchto norem a předpisů za závazné nebo jejich přijímání podle postupů předvídaných v článcích 5 a 6 Jednotných právních předpisů APTU;
d) rozhoduje podle článku 33 § 6 o návrzích na změnu Úmluvy;
e) zabývá se veškerými dalšími záležitostmi, které jí jsou podle Jednotných právních předpisů APTU a Jednotných právních předpisů ATMF přiděleny k projednání.
Odborná komise pro technické otázky je schopna se usnášet (článek 13 § 3), je-li zastoupena polovina členských států ve smyslu článku 16 § 1. Při rozhodování o ustanoveních v přílohách k Jednotným právním předpisům APTU nemají hlasovací právo ty členské státy, které k příslušnému ustanovení ve smyslu článku 35 § 4 vznesly námitku nebo daly prohlášení ve smyslu článku 9 § 1 Jednotných právních předpisů APTU.
Odborná komise pro technické otázky může prohlašovat technické normy za závazné nebo přijímat jednotné technické předpisy, nebo jejich prohlášení za závazné nebo jejich přijetí odmítnout; v žádném případě je nemůže měnit.
Generální sekretář obstarává administrativní záležitosti Organizace.
Generálního sekretáře volí Valné shromáždění na období tří let. Generální sekretář může být opětovně zvolen nejvýš dvakrát.
Generální sekretář je zejména povinen
a) plnit úkoly depozitáře (článek 36);
b) zastupovat Organizaci navenek;
c) zpravovat členské státy o usnesení přijatých Valným shromážděním a výbory (článek 34 § 1, článek 35 § l);
d) plnit úkoly, které jsou mu svěřeny jinými orgány Organizace;
e) připravovat, případně za přispění přizvaných znalců, návrhy členských států na změnu Úmluvy k poradám;
f) svolávat Valné shromáždění a ostatní komise (článek 14 § 3, článek 16 § 2);
g) předávat členským státům včas dokumenty potřebné k jednáním různých orgánů;
h) zpracovávat program práce, rozpočet a výroční zprávu Organizace a předkládat je ke schválení Správnímu výboru (článek 25);
i) spravovat finanční záležitosti Organizace v rámci schváleného rozpočtu;
j) na žádost jedné ze zúčastněných stran pokoušet se nabídnutím svých dobrých služeb urovnávat spory mezi těmito stranami, pokud jde o výklad nebo používání Úmluvy;
k) na požádání všech zúčastněných stran vydávat znalecké posudky při sporech o výklad nebo používání Úmluvy;
l) plnit úkoly, které mu byly přiděleny v oddíle V;
m) přijímat sdělení členských států, mezinárodních organizací a svazů, které jsou uvedeny v článku 16 § 5, jakož i podniků podílejících se na mezinárodní železniční přepravě (dopravců, provozovatelů infrastruktury atd.) a uvědomovat o nich případně jiné členské státy, mezinárodní organizace a svazy, jakož i podniky;
o) včas uvědomovat členské státy, uvolní-li se u Organizace služební místo;
p) udržovat v aktuálním stavu a zveřejňovat seznamy tratí (linek) uvedené v článku 24;
Generální sekretář může o své vůli předkládat návrhy na změnu Úmluvy.
Práva a povinnosti personálu Organizace vyplývají z personálního statutu, který vydává Správní výbor podle článku 15 § 5 písm. c).
Organizace vydává časopis, který obsahuje úřední sdělení, jakož i sdělení, která jsou nutná a potřebná k používání Úmluvy.
Sdělení, která je generální sekretář povinen činit na základě Úmluvy, lze případně uskutečnit zveřejněním v časopise.
ČLÁNEK 24 SEZNAMY TRATÍ (LINEK)
Námořní nebo říční linky, uvedené v článku 1 Jednotných právních předpisů CIV a Jednotných právních předpisů CIM, na nichž se na základě jediné přepravní smlouvy provádějí přepravy jako doplněk k železniční přepravě, se zapisují do dvou seznamů:
a) seznamu námořních a říčních linek CIV
b) seznamu námořních a říčních linek CIM.
Železniční tratě členských států, které vznesly výhradu podle článku 1 § 6 Jednotných právních předpisů CIV nebo podle článku 1 § 6 Jednotných právních předpisů CIM se způsobem odpovídajícím této výhradě zapisují do dvou seznamů:
a) seznamu železničních tratí CIV,
b) seznamu železničních tratí CIM.
Členské státy zašlou svá sdělení týkající se zapsání nebo vyškrtnutí linek a železničních tratí podle § 1 a § 2 generálnímu sekretáři. Pokud námořní nebo říční linky uvedené v § 1 spojují členské státy, zapisují se pouze se souhlasem těchto států; k vyškrtnutí linky stačí sdělení jednoho z těchto států.
Generální sekretář zpraví všechny členské státy o zapsání nebo vyškrtnutí linky nebo železniční trati.
Přepravy po námořních nebo říčních linkách podle § 1 a přepravy po železničních tratích podle § 2 podléhají Úmluvě po uplynutí jednoho měsíce, počítáno ode dne sdělení generálního sekretáře o jejich zapsání. Po uplynutí tří měsíců, počítáno ode dne sdělení generálního sekretáře o jejich vyškrtnutí, nepodléhají Úmluvě, s výjimkou již započatých přeprav, které je nutno dokončit.
ČLÁNEK 25 PROGRAM PRÁCE. ROZPOČET. ÚČETNÍ UZÁVĚRKA. VÝROČNÍ ZPRÁVA.
Plán práce, rozpočet a účetní uzávěrka Organizace zahrnují vždy období dvou kalendářních let.
Orgtanizace vydává nejméně každé dva roky výroční zprávu.
Výši výdajů Organizace stanovuje Správní výbor na návrh generálního sekretáře na každé rozpočtové období.
S výhradou §§ 2 až 4 se výdaje Organizace nekryté ostatními příjmy hradí ze dvou pětin na základě příspěvkového klíče Organizace spojených národů a ze tří pětin na základě celkové délky železniční infrastruktury, jakož i námořních a říčních linek zapsaných do seznamu podle článku 24 § 1. U námořních a říčních linek se započítává pouze polovina jejich délek.
Vznesl-li některý členský stát výhradu podle článku 1 § 6 Jednotných právních předpisů CIV nebo podle článku 1 § 6 Jednotných právních předpisů CIM, určuje se jeho příspěvek následovně:
a) namísto celkové délky železniční infrastruktury na území tohoto členského státu se zohledňuje pouze délka železničních tratí zapsaných podle článku 24 § 2;
b) část příspěvku podle klíče Organizace spojených národů se počítá pouze relativně v poměru délky línek nebo železničních tratí zapsaných podle článku 24 §§ 1 a 2 k celkové délce železniční infrastruktury na území tohoto členského státu, s připočtením délky tratí zapsaných podle článku 24 § l; v žádném případě nesmí tato část činit méně než 0,01 procenta.
Každý členský stát se na příspěvcích podílí nejméně 0,25 procenta a nejvýše 15 procenty.
Správní výbor stanovuje, které úkoly Organizace se tykají
a) všech členských států stejným způsobem, a které výdaje hradí všechny členské státy podle klíče uvedeného v § 1;
b) pouze části členských států, a které výdaje hradí tyto členské státy podle téhož klíče.
§ 3 platí přiměřeně. Článek 4 § 3 zůstává nedotčen.
Příspěvky členských států na výdaje Organizace se hradí formou zálohy splatné ve dvou splátkách vždy nejpozději do 31. října každého z obou roků, které zahrnuje rozpočet. Výše záloh se stanovuje na základě konečných příspěvků splatných za oba předchozí roky.
S postoupením výroční zprávy a závěrečného účtu členským státům sdělí generální sekretář konečnou výši příspěvku za oba uplynulé kalendářní roky, jakož i výši zálohy za oba následující kalendářní roky.
Po 31. prosinci roku, ve kterém se uskuteční sdělení generálního sekretáře podle § 6, se příspěvek splatný za oba uplynulé roky úročí pěti procenty ročně. Neuhradil-li členský stát svůj příspěvek od tohoto dne do jednoho roku, pozastavuje se jeho hlasovací právo do té doby, než splní svou platební povinnost. Po uplynutí další dvouleté lhůty zváží Valné shromáždění, zda postoj tohoto státu je nutno považovat za konkludentní výpověď Úmluvy, přičemž stanoví případně okamžik, k němuž výpověď nabude účinnosti.
V případě výpovědi podle § 7 nebo podle článku 41, jakož i v případě pozastavení hlasovacího práva podle článku 40 § 4 písm. b) zůstávají dlužné částky splatné.
Nezaplacené částky se hradí z prostředků Organizace.
Členský stát, který vypověděl Úmluvu, se přístupem může opět stát členským státem za podmínky, že zaplatil dlužné částky.
Organizace vybírá úhradu na krytí zvláštních výdajů, které vyplývají z činností předvídaných v článku 21 § 3 písm. j) až l). V případech uvedených v článku 21 § 3 písm. j) a k) stanoví tuto částku na návrh generálního sekretáře Správní výbor; v případě uvedeném v článku 21 § 3 písm. l) se použije článek 31 § 3.
Nestanoví-li Valné shromáždění podle článku 14 § 2 písm. k) jinak, provádí revizi účtů stát, ve kterém má Organizace své sídlo, podle pravidel uvedených v tomto článku a, s výhradou zvláštních pokynů Správního výboru, v souladu s Řádem pro finance a účetnictví Organizace (článek 15 § 5 písm. e)).
Revizor účtů kontroluje účty Organizace včetně všech důvěrných fondů a zvláštních účtů, pokud to považuje za nutné k tomu, aby se ujistil, že
a) finanční doklady odpovídají knihám a zápisům Organizace;
b) finanční operace, na něž se doklady vztahují, se provádějí v souladu s pravidly a předpisy, jakož i ustanoveními o rozpočtu a jinými směrnicemi Organizace;
c) hodnoty a hotovost, které jsou uloženy v bance nebo v pokladně, byly zkontrolovány buď podle přímých dokladů depozitáře nebo skutečně spočteny;
d) vnitřní kontroly, včetně vnitřní revize účtů, jsou přiměřené;
e) všechny prvky aktiv a pasiv, jakož i všechny přebytky a deficity byly zaznamenány postupem, který revizor považuje za uspokojivý.
Pouze revizor účtů je oprávněn uznávat zcela nebo zčásti potvrzení a doklady, které dodá generální sekretář. Považuje-li to revizor za účelné, může každý doklad o finančních operacích nebo dodávkách a materiálu důkladně prozkoumat a překontrolovat.
Revizor účtů má vždy volný přístup ke všem knihám, zápisům, účetním dokladům a jiným informacím, které považuje za nutné.
Revizor účtů není oprávněn odmítnout některou z rubrik účtů, upozorní však neprodleně generálního sekretáře na každou operaci, jejíž řádnost nebo účelnost se mu jeví jako sporná, aby generální sekretář mohl učinit příslušná opatření.
Revizor účtů vystaví a podepíše potvrzení o finančních dokladech s následujícím textem: "Zkontroloval jsem finanční doklady Organizace za rozpočtové období, které končí 31. prosincem .... Revize zahrnovala všeobecnou analýzu účetních metod a kontrolu účetních dokladů a jiných podkladů, kterou jsem za daných okolností považoval za nutnou." Toto potvrzení popřípadě rozvede, že
a) finanční doklady uspokojivě odrážejí finanční situaci na konci sledovaného období, jakož i výsledky operací, které byly v průběhu tohoto období provedeny;
b) finanční doklady byly vyhotoveny v souladu s výše uvedenými principy;
c) finanční zásady byly použity podle modalit, které odpovídaly modalitám platným pro předcházející rozpočtové období;
d) finanční operace byly provedeny v souladu s pravidly a předpisy, jakož i ustanoveními o rozpočtu a jinými směrnicemi Organizace.
Ve své zprávě o finančních operacích revizor účtů uvede:
a) druh a rozsah revize, kterou provedl;
b) prvky, které se vztahují k úplnosti nebo přesnosti účtů, v případě potřeby včetně
1. informací nutných ke správné interpretaci a posouzení účtů;
2. každé částky, která měla být vybrána, v účtu se však neobjevila;
3. každé částky, která byla předmětem normální nebo podmíněné výdejní povinnosti a která nebyla zaevidována nebo nebyla zohledněna ve finančních dokladech;
4. výdaje, pro které nebyly předloženy dostačující doklady;
5. vyjádření, zda jsou účetní knihy vedeny v náležité podobě; na případy, v nichž se vyhotovení finančních dokladů odchyluje od všeobecně uznávaných a stále používaných účetních zásad, je nutné upozornit;
c) ostatní otázky, na které je nutné upozornit Správní výbor, například:
1. případy podvodu nebo domnělého podvodu;
2. plýtvání nebo nepřípustné používání fondů nebo jiných aktiv Organizace (i když jsou účty, které se takových operací týkají, řádně vedeny);
3. výdaje, u nichž hrozí nebezpečí, že by mohly Organizaci dodatečně způsobit značné náklady;
4. každý obecný nebo zvláštní nedostatek systému kontroly příjmů a výdajů nebo dodávek a materiálu;
5. výdaje, které neodpovídají záměrům Správního výboru, se zřetelem k převodům řádně předvídaným v rámci rozpočtu;
6. překročení úvěrů, se zřetelem ke změnám vyplývajícím z převodů, které jsou řádně předvídány v rámci rozpočtu;
7. výdaje, které neodpovídají stávajícím zmocněním;
d) přesnost nebo nepřesnost účtů, která se týká dodávek a materiálu, zjištěnou na základě soupisu inventáře a revize knih.
Zpráva může navíc poukázat na operace, které byly zaúčtovány v průběhu předcházejícího rozpočtového období a o nichž jsou k dispozici nové informace, nebo na operace, které se mají uskutečnit v průběhu pozdějšího rozpočtového období a o nichž je žádoucí předem informovat Správní výbor.
Revizor účtů nesmí do své zprávy v žádném případě zahrnout kritiku, aniž by předem poskytl generálnímu sekretáři možnost zaujmout stanovisko.
Revizor účtů sdělí svá zjištění týkající se revize účtů Správnímu výboru a generálnímu sekretáři. Revizor může navíc podat jakýkoliv komentář, týkající se finanční zprávy generálního sekretáře, který považuje za vhodný.
Provedl-li revizor účtů pouze souhrnnou revizi nebo nemohl-li obdržet dostačující ospravedlnění, uvede to ve svém potvrzení a ve své zprávě, a zaznamená jednotlivě důvody pro své poznámky, jakož i důsledky, které z toho vyplývají pro finanční situaci a pro zaúčtované operace.
Spory mezi členskými státy o výklad nebo používání této Úmluvy, jakož i spory mezi členskými státy a Organizací o výklad nebo používání Protokolu o výsadách a imunitách, mohou být na žádost jedné ze stran předloženy rozhodčímu soudu. Strany stanoví podle vlastního uvážení složení rozhodčího soudu a proceduru rozhodčího řízení.
Jiné spory o výklad nebo používání této Úmluvy nebo jiných úmluv vypracovaných podle článku 2 § 2 v rámci Organizace, pokud nebyly smírně urovnány nebo nebyly předloženy k rozhodnutí řádným soudům, mohou být se souhlasem zúčastněných stran předloženy rozhodčímu soudu. Pro složení rozhodčího soudu a proceduru rozhodčího řízení platí články 29 až 32.
Každý stát, který žádá o přístup k Úmluvě, si může přitom vyhradit právo nepoužít zcela nebo zčásti ustanovení §§ 1 a 2.
Každý stát, který vznesl výhradu podle § 3, může prostřednictvím sdělení depozitáři kdykoli oznámit, že výhradu ruší. Zrušení výhrady nabývá účinnosti jeden měsíc po dni, kdy o tom depozitář zpravil členské státy.
ČLÁNEK 29 ROZHODČÍ DOHODA. KANCELÁŘ SOUDU
Strany uzavírají rozhodčí dohodu, která stanoví zejména:
b) složení soudu a lhůt dohodnutých pro jmenování jednoho nebo více rozhodců a
c) místo dohodnuté jako sídlo soudu.
Rozhodčí dohoda se zašle generálnímu sekretáři, který plní úkoly kanceláře soudu.
Generální sekretář sestavuje a průběžně doplňuje seznam rozhodců. Každý členský stát může dát zapsat do seznamu rozhodců dva své státní příslušníky.
V souladu s rozhodčí dohodou tvoří rozhodčí soud jeden, tři nebo pět rozhodců. Rozhodci jsou voleni z osob zapsaných do seznamu rozhodců podle § 1. Předvídá-li však rozhodčí dohoda pět rozhodců, může si každá strana zvolit jednoho rozhodce nezapsaného do seznamu. Předvídá-li rozhodčí dohoda jediného rozhodce, zvolí se vzájemnou dohodou stran. Předvídá-li rozhodčí dohoda tři nebo pět rozhodců, zvolí každá strana jednoho nebo dva rozhodce; tito rozhodci určí vzájemnou dohodou třetího nebo pátého rozhodce, který rozhodčímu soudu předsedá. Nedohodnou-li se strany na určení jediného rozhodce, nebo nesjednotí-li se zvolení rozhodci na určení třetího nebo pátého rozhodce, určí jej generální sekretář.
Pokud strany nemají stejnou státní příslušnost, musí mít jediný, třetí nebo pátý rozhodce jinou státní příslušnost než strany.
Vstup třetí strany do sporu nemá vliv na složení rozhodčího soudu.
Rozhodčí soud vede řízení s přihlédnutím zejména k těmto ustanovením:
a) zkoumá a posuzuje spornou věc na základě jejího přednesení stranami, aniž by byl při svém rozhodování o právních otázkách vázán výkladem podávaným stranami;
b) nemůže přisoudit více a nic jiného, než žalobce požaduje, a ne méně, než co žalovaný uznal jako svůj dluh;
c) rozhodčí výrok, náležitě zdůvodněný, formuluje rozhodčí soud a stranám jej zasílá generální sekretář;
d) s výhradou opačného ustanovení kogentního práva platného v místě sídla rozhodčího soudu a s výhradou opačné dohody stran je rozhodčí výrok konečný.
Honoráře rozhodců stanoví generální sekretář.
Rozhodčí výrok stanoví poplatky a výlohy a určí poměr, ve kterém se tyto poplatky a výlohy, stejně jako honoráře rozhodců, rozdělí mezi strany.
ČLÁNEK 32 PROMLČENÍ. VYKONATELNOST
Zahájení rozhodčího řízení má na přerušení promlčení stejný účinek, jaký předvídá hmotné právo pro vznesení žaloby před řádným soudem.
Výrok rozhodce se stává v každém členském státě vykonatelným, jakmile ve státě, ve kterém má být výrok vykonán, jsou splněny všechny předepsané formality. Věcné přezkoumání případu není přípustné.
Generální sekretář uvědomí členské státy neprodleně o návrzích na změnu Úmluvy, které mu postoupily členské státy nebo které sám zpracoval.
Nestanoví-li §§ 4 až 6 jinak, rozhoduje o návrzích na změnu Úmluvy Valné shromáždění.
Byl-li Valnému shromáždění předložen návrh na změnu Úmluvy, může Valné shromáždění rozhodnout většinou uvedenou v článku 14 § 6, že takový návrh bezprostředně souvisí s jedním nebo několika ustanoveními přípojků k Úmluvě. V takovém případě, jakož i v případech uvedených v §§ 4 až 6, vždy věta 2, přísluší Valnému shromáždění rozhodování také o změně tohoto nebo těchto ustanovení přípojků.
S výhradou rozhodnutí Valného shromáždění podle § 3 věta 1 rozhoduje o návrzích na změnu ustanovení
b) Jednotných právních předpisů CIV, s výjimkou článků 1, 2, 5, 6, 16, 26 až 39, 41 až 53 56 až 60;
c) Jednotných právních předpisů CIM, s výjimkou článků 1, 5, 6 §§ 1 a 2, článků 8, 12, 13 § 2, článků 14, 15 §§ 2 a 3, článku 19 §§ 6 a 7, jakož i článků 23 až 27, 30 až 33, 36 až 41 a 44 až 48;
d) Jednotných právních předpisů CUV, s výjimkou článků 1, 4, 5 a 7 až 12;
e) Jednotných právních předpisů CUI, s výjimkou článků 1, 2, 4, 8 až 15, 17 až 19, 21, 23 až 25;
f) Jednotných právních předpisů APTU, s výjimkou článků 1, 3 a 9 až 11, jakož i příloh k těmto Jednotným právním předpisům;
g) Jednotných právních předpisů ATMF, s výjimkou článků 1, 3 a 9.
Jsou-li Revizní komisi předloženy návrhy na změnu podle písmene a) až g), může jedna třetina států zastoupených v Revizní komisi požadovat, aby tyto návrhy byly předloženy k rozhodnutí Valnému shromáždění.
Odborná komise RID rozhoduje o návrzích na změnu Řádu pro mezinárodní železniční přepravu nebezpečných věcí (RID). Jsou-li Odborné komisi RID předloženy návrhy na změnu tohoto Řádu, může jedna třetina států zastoupených v komisi požadovat, aby tyto návrhy byly předloženy k rozhodnutí Valnému shromáždění.
Odborná komise pro technické otázky rozhoduje o návrzích na změnu příloh k Jednotným právním předpisům APTU. Jsou-li Odborné komisi pro technické otázky předloženy návrhy na změnu těchto příloh, může jedna třetina států zastoupených v komisi požadovat, aby tyto návrhy byly předloženy k rozhodnutí Valnému shromáždění.
ČLÁNEK 34 USNESENÍ VALNÉHO SHROMÁŽDĚNÍ
Změny úmluvy, o kterých rozhodlo Valné shromáždění, sdělí generální sekretář členským státům.
Změny samotné Úmluvy, o kterých rozhodlo Valné shromáždění, vstupuji v platnost dvanáct měsíců po schválení dvěma třetinami členských států pro všechny členské státy, s výjimkou členských států, které před vstupem změn v platnost prohlásí, že s nimi nesouhlasí.
Změny přípojků k Úmluvě, o nichž rozhodlo Valné shromáždění, vstoupí v platnost dvanáct měsíců po schválení polovinou členských států, které nepředložily prohlášení podle článku 42 § 1, pro všechny členské státy s výjimkou členských států, které před vstupem změn v platnost prohlásí, že s nimi nesouhlasí, jakož i členských států, které předložily prohlášení podle článku 42 § 1.
Členské státy postoupí svá sdělení o schválení změn, o kterých rozhodlo Valné shromáždění, jakož i svá prohlášení o tom, že s těmito změnami nesouhlasí, generálnímu sekretáři. Generální sekretář o tom vyrozumí ostatní členské státy.
Lhůta uvedená v §§ 2 a 3 se počítá ode dne sdělení generálního sekretáře o splnění předpokladů pro vstup změn v platnost.
Valné shromáždění může při rozhodování o změně stanovit, že tato změna má takový dosah, že každému členskému státu, který odevzdá prohlášení podle § 2 nebo § 3 a který neschvátí změnu v osmnáctiměsíční lhůtě po jejím vstupu v platnost, skončí po uplynutí této lhůty členství v Organizaci.
Pokud se usnesení Valného shromáždění týkají změn přípojku k Úmluvě, je používáni platného přípojku jako celku v dopravě se členskými státy a mezi členskými státy, které s usnesením vyslovily včas nesouhlas podle § 3, pozastaveno vstupem usnesení v platnost. Generální sekretář o tomto pozastavení vyrozumí členské státy; pozastavení pozbývá platnosti po uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy generální sekretář oznámil odvolání nesouhlasu ostatním členským státům.
Změny Úmluvy, na nichž se usnesly komise, oznámí generální sekretář členským státům.
Změny samotné Úmluvy, na nichž se usnesla Revizní komise, vstoupí v platnost pro všechny členské státy první den dvanáctého měsíce po měsíci, kdy je generální sekretář oznámil členským státům. Do čtyř měsíců ode dne sdělení mohou členské státy vznášet námitky. Vznese-li čtvrtina členských států námitku, nevstoupí změny v platnost. Vznese-li některý členský stát ve čtyřměsíční lhůtě námitku proti usnesení Revizní komise a vypoví Úmluvu, nabývá výpověď účinnosti dnem předvídaným pro vstup tohoto usnesení v platnost.
Změny přípojků k úmluvě, na nichž se usnesla Revizní komise, vstupují v platnost pro všechny členské státy prvým dnem dvanáctého měsíce po měsíci, ve kterém je generální sekretář oznámil členským státům. Změny, na nichž se usnesly Odborná komise RID nebo Odborná komise pro technické otázky, vstupují v platnost prvým dnem šestého měsíce po měsíci, ve kterém je generální sekretář oznámil členským státům.
Členské státy mohou vznášet námitky do čtyř měsíců ode dne sdělení generálního sekretáře podle § 3. Vznese-li námitku čtvrtina členských států, nevstoupí změny v platnost. V členských státech, které vznesly námitky proti usnesením včas, je používání příslušného přípojku jako celku v dopravě se členskými státy a mezi nimi pozastaveno. Avšak při námitce proti závaznosti technické normy nebo proti přijetí jednotného předpisu je pozastavena aplikace této technické normy či tohoto jednotného technického předpisu v dopravě s a mezi těmito členskými státy; obdobně to platí i při částečné námitce.
Generální sekretář oznámí pozastavení podle § 4 členským státům; pozastavení pozbudou účinnosti po uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy generální sekretář oznámil zrušení námitky ostatním členským státům.
Při zjišťování počtu námitek podle §§ 2 a 4 se nezohledňují členské státy
a) bez hlasovacího práva (článek 14 § 5, článek 26 § 7 nebo článek 40 § 4);
b) které nejsou členy příslušné komise (článek 16 § 1 věta 2);
c) které podaly prohlášení ve smyslu článku 9 § 1 Jednotných právních předpisů APTU.
ODDÍL VII ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
Generální sekretář je depozitářem této Úmluvy. Jeho úkoly depozitáře jsou uvedeny v oddíle VII Vídeňské Úmluvy o smluvním právu ze 23. května 1969.
V případě sporů mezi členským státem a depozitářem ohledně funkcí depozitáře uvědomí depozitář nebo dotčený členský stát o sporném bodě ostatní členské státy nebo spor případně předloží k rozhodnutí Správnímu výboru.
Každý stát, na jehož území je provozována železniční infrastruktura, má možnost přistoupit k Úmluvě.
Stát, který si přeje přistoupit k Úmluvě po jejím vstupu v platnost, zašle depozitáři žádost. Depozitář o této žádostí vyrozumí členské státy.
Nevzneslo-li pět členských států u depozitáře do tří měsíců námitku po sdělení uvedeném v § 2, je žádost závazně právně přijata. Depozitář to sdělí bez odkladu státu, který žádost podal, jakož i členským státům. Přístup nabývá účinnosti prvým dnem třetího měsíce po tomto sdělení.
Vzneslo-li nejméně pět členských států námitku ve lhůtě uvedené v § 3, předloží se žádost o přístup k rozhodnutí Valnému shromáždění.
Každý přístup k úmluvě, s výhradou uvedenou v článku 42, se může vztahovat pouze na Úmluvy ve znění platném v den, kdy přístup nabude účinnosti.
ČLÁNEK 38 PŘÍSTUP REGIONÁLNÍCH ORGANIZACÍ PRO HOSPODÁŘSKOU INTEGRACI
Možnost přístupu k Úmluvě mají regionální organizace pro hospodářskou integraci, které jsou vybaveny pravomocí legislativy pro své členy v oblastech, jež jsou předmětem této Úmluvy, a jejichž členem je jeden nebo více členských států. Podmínky tohoto přístupu stanoví dohoda mezi Organizací a regionální organizací.
Regionální organizace může uplatňovat práva, která na základě Úmluvy příslušejí členským státům, týkají-li se předmětů, které spadají do kompetence regionální organizace. Totéž platí pro povinnosti, které příslušejí na základě Úmluvy členským státům, s výjimkou finančních závazků vyplývajících z článku 26.
Při uplatňování hlasovacího práva a práva vznášení námitky, které předvídá článek 35 § 2 a § 4, přísluší regionální organizaci tolik hlasů, kolik činí počet jejích členů, kteří jsou zároveň členskými státy Organizace. Posledně jmenovaní smějí svá práva, zejména hlasovací právo, uplatňovat pouze v rozsahu, který připouští § 2. Regionální organizace nemají hlasovací právo ve vztahu k oddílu IV.
Pro ukončení členství platí článek 41 přiměřeně.
Každý stát, na jehož území se provozuje železniční infrastruktura, může se stát asociovaným členem Organizace. Článek 37 §§ 2 až 5 se použijí přiměřeně.
Asociovaný člen se může zúčastňovat prací orgánů uvedených v článku 13 § 1 písm. a) a c) až f) jen s hlasem poradním. Asociovaný člen se nemůže stát členem Správního výboru. Přispívá na výdaje Organizace 0,25 procenta příspěvků (článek 26 § 3).
Pro ukončení asociace platí článek 41 přiměřeně.
ČLÁNEK 40 POZASTAVENÍ ČLENSTVÍ
Členský stát může požadovat, aniž by vypověděl Úmluvu, aby jeho členství v Organizaci bylo pozastaveno, jestliže mezinárodní železniční přeprava na jeho území se již neuskutečňuje z důvodů, které tento členský stát sám nezavinil.
O žádosti na pozastavení členství rozhoduje Správní výbor. Žádost musí být podána generálnímu sekretáři nejpozději tři měsíce před zasedáním výboru.
Pozastavení členství vstupuje v platnost prvým dnem měsíce, který následuje po dni, kdy generální sekretář vyrozumí členské státy o rozhodnutí Správního výboru. Pozastavení členství končí sdělením členského státu o opětovném zahájení mezinárodní železniční přepravy na jeho území. Generální sekretář o tom vyrozumí ostatní členské státy.
Pozastavení členství má za následek:
a) Členský stát je osvobozen od povinnosti hradit příspěvky na výdaje Organizace.
b) Hlasovací právo v orgánech Organizace je pozastaveno.
c) Právo vznášet námitky podle článku 34 §§ 2 a 3, jakož i článku 35 §§ 2 a 4 je pozastaveno.
Úmluva může být kdykoli vypovězena.
Chce-li členský stát vypovědět Úmluvu, sdělí to depozitáři. Výpověď nabývá účinnosti 31. prosince následujícího roku.
ČLÁNEK 42 PROHLÁŠENÍ A VÝHRADY K ÚMLUVĚ
Každý členský stát může kdykoli prohlásit, že některé přípojky k Úmluvě nebude používat v jejich celku. Jinak jsou výhrady jakož i prohlášení, že stát nebude používat jednotlivá ustanovení samostatné Úmluvy nebo přípojků, přípustná pouze tehdy, pokud je v nich přípustnost takových výhrad nebo prohlášení výslovně předvídána.
Výhrady nebo prohlášení se zasílají depozitáři. Platí od okamžiku, kdy pro příslušný stát nabývá Úmluva účinnosti. Prohlášení, která jsou podána po tomto okamžiku, nabývají účinnosti 31. prosince následujícího roku. Depozitář o nich vyrozumí ostatní členské státy.
Valné shromáždění může rozhodnout o zrušení Organizace a případném převedení jejích úkolů na jinou mezivládní organizaci, popřípadě k tomu účelu může ve shodě s touto organizací stanovit podmínky.
V případě zrušení Organizace připadne její majetek členským státům, které během posledních pěti kalendářních let předcházejících rozhodnutí podle § 1 byly nepřetržitě členy Organizace, a sice v poměru průměrné procentní sazby, kterou v těchto předcházejících pěti letech přispívaly na výdaje Organizace.
ČLÁNEK 44 PŘECHODNÁ USTANOVENÍ
V případech uvedených v článku 34 § 7, v článku 35 § 4, v článku 41 § 1 a v článku 42 platí pro stávající smlouvy uzavřené podle Jednotných právních předpisů CIV, Jednotných právních předpisů CIM, Jednotných právních předpisů CUV a Jednotných právních předpisů CUI právo platné ke dni uzavření smlouvy.
Úmluva je sepsána ve francouzském, německém a anglickém jazyce. V případě odchylek je rozhodující francouzské znění.
Na žádost některého z dotčených států vydá Organizace úřední překlad Úmluvy
v dalších jazycích, pokud je jedním z těchto jazyků úřední jazyk
používaný na území nejméně dvou členských států. Překlady se vypracují
ve spolupráci s příslušnými orgány dotčených členských států.
Plné znění Úmluvy COTIF včetně všech přípojků jsou ve francouzském, německém
a anglickém jazyce uvedeny na internetové adrese www.otif.org,
v českém jazyce na www.mdcr cz.
PROTOKOL O VÝSADÁCH A IMUNITÁCH MEZIVLÁDNÍ ORGANIZACE PRO MEZINÁRODNÍ ŽELEZNIČNÍ PŘEPRAVU (OTIF)
ČLÁNEK 1 IMUNITA VŮČI SOUDNÍ PRAVOMOCI, VÝKONU SOUDNÍHO ROZHODNUTÍ A ZABAVENÍ VĚCI
Organizace požívá v rámci své úřední činnosti imunitu vůči soudní pravomoci a výkonu soudního rozhodnutí, s výjimkou dále uvedených případů:
a) vzdá-li se Organizace v jednotlivých případech výslovně imunity;
b) v případě civilního řízení z podnětu třetí osoby;
c) v případě protižaloby, která přímo souvisí s hlavní žalobou podanou Organizací;
d) v případě, že je rozhodnutím soudu nařízeno obstavit platy, mzdy a jiné požitky, které Organizace dluží členovi personálu.
Jmění a jiné majetkové hodnoty Organizace požívají, bez ohledu na to, kde se nacházejí, imunitu vůči každé formě zabavení, konfiskace, nucené správy a jiné formy obstavení nebo donucení, pokud to po přechodnou dobu není nutné k zábraně nebo vyšetření nehod, kterých se účastní motorová vozidla patřící Organizaci nebo pro ni používaná.
ČLÁNEK 2 OCHRANA PŘED VYVLASTNĚNÍM
Je-li z důvodů veřejného zájmu nezbytné vyvlastnění, musejí být přijata všechna vhodná opatření, aby se zabránilo omezení výkonu činností Organizace; předem a bezodkladně musí být poskytnuta přiměřená náhrada.
ČLÁNEK 3 OSVOBOZENÍ OD ZDANĚNÍ
Každý členský stát osvobozuje Organizaci, její majetek a příjmy za výkon její úřední činnosti od přímého zdanění. Uskutečňuje-li Organizace nákupy značné hodnoty nebo požaduje-li služby značné hodnoty, které jsou bezpodmínečně nutné pro výkon její úřední činnosti, a jsou-li při těchto nákupech nebo službách zahrnuty do ceny daně nebo jiné dávky, učiní členské státy, je-li to možné, vhodná opatření k osvobození od těchto daní a jiných dávek nebo k jejich náhradě.
Osvobození se netýká daní a jiných dávek, které představují pouhou úhradu za služby.
Zboží pískané podle § 1, smí být prodáno, postoupeno nebo používáno pouze za podmínek stanovených členskými státy, které tato osvobození poskytly.
ČLÁNEK 4 OSVOBOZENÍ OD ODVODŮ A CEL
Zboží dovezené nebo vyvezené Organizací, které je nezbytné pro výkon její úřední činnosti, je osvobozeno od všech odvodů a cel vybíraných při dovozu nebo vývozu.
Pro zboží a služby nakoupené nebo dovezené resp. poskytnuté pro osobní potřebu členů personálu Organizace se osvobození podle tohoto článku neposkytuje.
Článek 3 § 3 platí pro zboží, které bylo dovezeno podle § 1, přiměřeně.
Úředními činnostmi Organizace ve smyslu tohoto Protokolu jsou činnosti, které odpovídají cílům stanoveným v článku 2 Úmluvy.
Organizace smí přijímat a vlastnit jakýkoli druh peněžních prostředků, měn nebo cenných papírů. Ke všem účelům předvídaným v Úmluvě s nimi může nakládat volně a v rozsahu, který vyžaduje splnění jejích závazků, může zřizovat účty v kterékoli měně.
ČLÁNEK 7 PŘIJÍMÁNÍ A ODESÍLÁNÍ ZPRÁV
Při přijímání a odesílání úředních zpráv a při předávání všech svých písemností má Organizace nárok na nejméně tak vstřícné zacházení, jaké poskytují jednotlivé členské státy jiným srovnatelným mezinárodním organizacím.
ČLÁNEK 8 VÝSADY A IMUNITY ZÁSTUPCŮ STÁTŮ
Zástupci členských států požívají při plnění svých úkolů a po dobu svých služebních cest na území každého členského státu následující výsady a imunity:
a) imunitu vůči soudní moci, i po ukončení jejich mise, ohledně jednání při plnění jejich úkolů včetně ústních a písemných projevů; tato imunita však neplatí ani v případě škod z důvodu nehody, které byly způsobeny motorovým vozidlem nebo jiným vozidlem patřícím zástupci některého státu nebo jím řízeným nebo v případě porušení dopravních předpisů platných pro uvedené vozidlo;
b) imunitu vůči zatčení a vyšetřovací vazbě, kromě případu přistižení při činu;
c) imunitu vůči zabavení jejich osobních zavazadel, kromě případu přistižení při činu;
d) nedotknutelnost veškerých jejich úředních písemností a listin;
e) osvobození pro sebe a manželky nebo manžele od jakýchkoli omezení vstupu a od ohlašovací povinnosti pro cizince;
f) stejné úlevy, pokud jde o měnové a devizové předpisy, jaké se poskytují zástupcům cizích vlád s dočasným úředním posláním.
ČLÁNEK 9 VÝSADY A IMUNITY ČLENŮ PERSONÁLU ORGANIZACE
Členové personálu Organizace požívají při plnění svých úkolů na území každého členského státu následující výsady a imunity:
a) imunitu vůči soudní moci ohledně jednání při plnění svých úkolů a v rámci své kompetence včetně ústních a písemných projevů; tato imunita však neplatí v případě škod z důvodu nehody, které byly způsobeny motorovým vozidlem nebo jiným vozidlem patřícím členu personálu Organizace nebo jím řízeným, nebo v případě porušení dopravních předpisů platných pro uvedené vozidlo; členové personálu požívají této imunity i po vyřazení ze služby v Organizaci;
b) nedotknutelnost veškerých jejich úředních písemností a listin;
c) totéž osvobození od omezení při vstupu a ohlašovací povinnosti cizinců, jaké je obecně poskytováno členům personálu mezinárodních organizací; rodinní příslušníci, kteří s nimi žijí ve společné domácnosti, požívají tytéž úlevy;
d) osvobození od státní daně z příjmu za předpokladu, že platy, mzdy a jiné požitky vyplácené Organizací podléhají zdanění ve prospěch Organizace; členské státy však mají právo přihlížet k těmto platům, mzdám a jiným požitkům při stanovování částky daně vybírané z příjmu z jiných zdrojů; členské státy nejsou povinny toto daňové osvobození poskytovat u odškodnění, penzí a rent pozůstalým, které Organizace vyplácí bývalým členům svého personálu nebo osobám, na které přešly jejich nároky;
e) v souvislosti s devizovými předpisy tytéž výsady, jaké se obecně poskytují členům personálu mezinárodních organizací;
f) v případě mezinárodní krize tytéž úlevy při návratu do jejich domovského státu, jaké se obecně poskytují členům personálu mezinárodních organizací; totéž platí pro rodinné příslušníky, kteří s nimi žijí ve společné domácnosti.
ČLÁNEK 10 VÝSADY A IMUNITY ZNALCŮ
Znalci povolaní Organizací požívají během své služební činnosti související s Organizací nebo při plnění zakázek pro Organizaci, včetně cest uskutečňovaných při této činnosti nebo při plnění těchto zakázek, následující výsady a imunity, jsou-li nutné k plnění jejich úkolů:
a) imunitu vůči soudní moci ohledně jednání při plnění svých úkolů, včetně ústních a písemných projevů; tato imunita však neplatí v případě škod z důvodu nehody, které byly způsobeny motorovým vozidlem nebo jiným vozidlem patřícím znalci nebo jím řízeným nebo v případě porušení dopravních předpisů platných pro uvedené vozidlo; znalci požívají tuto imunitu i po ukončení své činnosti u Organizace;
b) nedotknutelnost veškerých jejich úředních písemností a listin;
c) úlevy, pokud jde o devizové předpisy, které jsou nutné k tomu, aby bylo možné poukázat jejich odměny;
d) tytéž úlevy vztahující se na jejich zavazadla, jaké se poskytují zaměstnancům cizích vlád s dočasným úředním posláním.
ČLÁNEK 11 ÚČEL POSKYTNUTÝCH VÝSAD A IMUNIT
Výsady a imunity předvídané v tomto Protokolu se poskytují výhradně proto, aby byl za všech okolností zajištěn nerušený výkon činností Organizace a plná nezávislost osob, kterým jsou poskytovány. Příslušné úřady imunitu zruší, jestliže by její ponechání bránilo průchodu spravedlnosti a pokud je možné ji zrušit, aniž by to ohrozilo dosažení cílů, pro které byla poskytnuta.
Příslušné ve smyslu § 1 jsou:
a) členské státy pro své zástupce;
b) Správní výbor pro generálního sekretáře;
c) generální sekretář pro ostatní členy personálu a pro znalce povolané Organizací.
ČLÁNEK 12 ZABRÁNĚNÍ ZNEUŽITÍ VÝSAD A IMUNIT
Tímto Protokolem není dotčeno právo každého členského státu učinit v zájmu své veřejné bezpečnosti veškerá vhodná opatření.
Organizace bude kdykoli spolupracovat s příslušnými orgány členských států, aby bylo usnadněno řádné vykonávání spravedlnosti, zajištěno dodržování zákonů a předpisů členských států a zabráněno jakémukoli zneužití, které by mohlo vzejít z výsad a imunit předvídaných v tomto Protokolu.
ČLÁNEK 13 ZACHÁZENÍ S VLASTNÍMI STÁTNÍMI PŘÍSLUŠNÍKY
Žádný členský stát není povinen poskytovat svým vlastním státním příslušníkům nebo osobám s trvalým pobytem v tomto státě výsady a imunity podle
a) článku 8, s výjimkou písmene d),
b) článku 9, s výjimkou písmene a), b) a d),
c) článku 10, s výjimkou písmene a) a b), tohoto Protokolu.
Organizace může s jedním nebo s více členskými státy uzavírat doplňkové dohody k provádění tohoto Protokolu ve vztahu k tomuto členskému státu nebo k těmto členským státům, jakož i jiná ujednání, aby byla zajištěna efektivní činnost Organizace.
JEDNOTNÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY PRO SMLOUVU O MEZINÁRODNÍ ŽELEZNIČNÍ PŘEPRAVĚ OSOB (CIV - PŘÍPOJEK A K ÚMLUVĚ)
Tyto Jednotné právní předpisy platí pro každou smlouvu o přepravě osob za úhradu nebo bezplatně po železničních tratích, leží-li výchozí a cílová stanice na území dvou různých členských států. Uvedené platí bez ohledu na sídlo a státní příslušnost stran přepravní smlouvy.
Zahrnuje-li mezinárodní přeprava, která je předmětem jediné smlouvy, jako doplněk přepravy po železničních tratích přepravu překračující státní hranice, přepravu po silnicích nebo na říčních linkách ve vnitrostátní dopravě členského státu, použijí se tyto Jednotné právní předpisy.
Zahrnuje-li mezinárodní přeprava, která je předmětem jediné smlouvy, jako doplněk přepravy po železničních tratích přepravu po moři nebo přepravu překračující státní hranice na říčních linkách, použijí se tyto Jednotné právní předpisy, provádí-li se přeprava po námořních nebo na říčních linkách, které jsou zapsány do seznamu tratí (linek) předvídaného v článku 24 § 1 Úmluvy.
Pokud jde o odpovědnost dopravce při usmrcení a zranění cestujících, použijí se tyto Jednotné právní předpisy také na osoby, které provázejí zásilku přepravovanou podle Jednotných právních předpisů CIM.
Tyto Jednotné právní předpisy se nepoužijí na přepravy mezi stanicemi na území sousedících států, provozuje-li infrastrukturu těchto stanic jeden nebo více provozovatelů se státní příslušností pouze k jednomu z těchto států.
Každý stát, který je smluvní stranou jiné Úmluvy o přímé mezinárodní přepravě osob po železničních tratích srovnatelné s těmito Jednotnými právními předpisy a žádá o přístup k úmluvě, si může vyhradit tyto Jednotné právní předpisy používat pouze na přepravy po části železniční infrastruktury ležící na jeho území. Tato část železniční infrastruktury musí být přesně označena a musí navazovat na železniční infrastrukturu některého členského státu. Vznese-li některý stát takovou výhradu, platí tyto Jednotné právní předpisy pouze tehdy,
a) patří-li výchozí nebo cílové místo uvedené v přepravní smlouvě jakož i uvedená přepravní cesta k označené železniční infrastruktuře, nebo
b) spojuje-li označená železniční infrastruktura infrastrukturu dvou členských států a byla-li v přepravní smlouvě stanovena jako přepravní cesta pro tranzitní dopravu.
Stát, který vznesl výhradu podle § 6, ji může sdělením depozitáři kdykoli odvolat. Odvolání výhrady nabývá účinnosti jeden měsíc po dni, ve kterém o něm depozitář zpravil členské státy. Výhrada pozbývá účinnosti, pozbude-li úmluva uvedená v § 6 větě 1 pro tento stát platnosti.
ČLÁNEK 2 PROHLÁŠENÍ O ODPOVĚDNOSTI PŘI USMRCENÍ A ZRANĚNÍ CESTUJÍCÍCH
Každý stát může kdykoli prohlásit, že nebude používat všechna ustanovení těchto Jednotných právních předpisů o odpovědnosti dopravce při usmrcení a zranění cestujících, došlo-li k nehodě na jeho území a cestující je příslušníkem tohoto státu nebo má v tomto státě trvalý pobyt.
Stát, který podal prohlášení podle § 1, je může sdělením depositáři kdykoliv odvolat. Odvolání prohlášení nabývá účinnosti jeden měsíc po dni, ve kterém o něm depozitář uvědomil členské státy.
Pro účely těchto Jednotných právních předpisů označuje výraz
a) "dopravce" smluvního dopravce, s nímž cestující uzavřel přepravní smlouvu podle těchto Jednotných právních předpisů, nebo navazujícího dopravce, který je odpovědný na základě této smlouvy;
b) "výkonný dopravce" dopravce, který s cestujícím neuzavřel přepravní smlouvu, ale na něhož dopravce podle písmene a) zcela nebo zčásti přenesl provádění přepravy po železničních tratích;
c) "Všeobecné přepravní podmínky" (Smluvní přepravní podmínky) podmínky dopravce, které podle práva existují v každém státě ve formě Všeobecných obchodních podmínek nebo tarifů a které se uzavřením přepravní smlouvy stávají její součástí;
d) "vozidlo" motorová vozidla nebo přívěsy, které se přepravují v souvislosti s přepravou osob.
Členské státy mohou uzavírat dohody, které předvídají odchylky od těchto Jednotných právních předpisů pro přepravy prováděné výlučně mezi dvěma stanicemi ležícími na obou stranách hranice, není-li mezi těmito stanicemi a hranicí žádná další stanice.
Pro přepravy mezi dvěma členskými státy tranzitem přes území státu, který není členským státem, mohou zúčastněné státy uzavírat dohody, které se od těchto Jednotných právních předpisů odchylují.
S výhradou jiných předpisů mezinárodního práva mohou dva nebo více členských států mezi sebou stanovit podmínky, za nichž dopravci mají povinnost v dopravě mezi těmito státy k přepravě osob, zavazadel, zvířat a vozidel.
Dohody podle §§ 1 až 3 a jejich uvedení v platnost se oznamují Mezivládní organizaci pro mezinárodní železniční přepravu. Generální sekretář Organizace o tom zpraví členské státy a zainteresované podniky.
Pokud to tyto Jednotné právní předpisy výslovně nepřipouštějí, je každá dohoda, která se od těchto Jednotných právních předpisů přímo nebo nepřímo odchyluje, neplatná a nemá právní účinnost. Neplatnost takových dohod nemá za následek neplatnost ostatních ustanovení přepravní smlouvy. Bez ohledu na to může dopravce svou odpovědnost a své závazky vyplývající z těchto Jednotných právních předpisů rozšířit.
ODDÍL II UZAVŘENÍ A PROVÁDĚNÍ PŘEPRAVNÍ SMLOUVY
Přepravní smlouva zavazuje dopravce k přepravě cestujícího a případně zavazadel a vozidel na místo určení a k vydání zavazadel a vozidel v místě určení.
Přepravní smlouva se zaznamenává v jednom nebo ve více jízdních dokladech, které se vydají cestujícímu. Chybí-li jízdní doklad, má-li nedostatky nebo byl-li ztracen, není tím dotčena existence a platnost přepravní smlouvy, která bez újmy ustanovení článku 9 podléhá těmto Jednotným právním předpisům.
Jízdní doklad slouží až do prokázání opaku jako doklad o uzavření a obsahu přepravní smlouvy.
Všeobecné přepravní podmínky stanoví formu a obsah jízdních dokladů, jakož i jazyk a znaky písma, které se užívají v tisku a při vyplňování.
Do jízdního dokladu se zapíše nejméně:
a) dopravce nebo více dopravců;
b) údaj, že přeprava podléhá i při opačném ujednání těmto Jednotným právním předpisům; uvedené lze vyznačit pomocí zkratky CIV;
c) každý další údaj, jímž lze prokázat uzavření a obsah přepravní smlouvy, a který cestujícímu umožňuje uplatnit svá práva vyplývající z této smlouvy.
Cestující je povinen se při převzetí jízdního dokladu přesvědčit, zda je vystaven podle jeho údajů.
Jízdní doklad je přenosný, nezní-li na jméno a nebyla-li cesta ještě nastoupena.
Jízdní doklad může mít také podobu elektronických záznamů dat převoditelných na čitelné znaky písma. Postupy užité k záznamu a zpracování dat musejí být funkčně rovnocenné, zejména pokud jde o důkazní sílu takto zhotoveného jízdního dokladu.
ČLÁNEK 8 PLACENÍ A VRACENÍ PŘEPRAVNÉHO
Nestanoví-li dohoda mezi cestujícím a dopravcem jinak, platí se přepravné předem.
Všeobecné přepravní podmínky stanoví podmínky, za nichž se přepravné vrací.
ČLÁNEK 9 OPRÁVNĚNÍ K JÍZDĚ. VYLOUČENÍ Z PŘEPRAVY
Cestující je povinen mít od počátku cesty platný jízdní doklad a předložit jej při kontrole jízdních dokladů. Všeobecné přepravní podmínky mohou stanovit, že
a) cestující, který se neprokáže platným jízdním dokladem, je povinen uhradit kromě jízdného přirážku;
b) cestující, který odmítne ihned uhradit jízdné nebo přirážku, může být vyloučen z přepravy;
c) zda a za jakých podmínek se přirážka vrací.
Všeobecné přepravní podmínky mohou stanovit, že cestující, kteří
a) představují nebezpečí pro bezpečnost a pořádek provozu nebo pro bezpečnost spolucestujících,
b) jsou spolucestujícím neúnosným způsobem na obtíž,
jsou vyloučení z přepravy nebo z ní mohou být vyloučeni cestou, a že tyto osoby nemají nárok na vrácení jízdného a dovozného za zavazadla.
ČLÁNEK 10 DODRŽOVÁNÍ PŘEDPISŮ ORGÁNŮ STÁTNÍ SPRÁVY
Cestující je povinen dodržovat celní a ostatní předpisy orgánů státní správy.
ČLÁNEK 11 ODŘEKNUTÍ A ZPOŽDĚNÍ VLAKU. ZMEŠKÁNÍ PŘÍPOJE
Dopravce je povinen potvrdit případné odřeknutí vlaku nebo zmeškání přípoje v jízdním dokladu.
ODDÍL III PŘEPRAVA RUČNÍCH ZAVAZADEL, ZVÍŘAT, CESTOVNÍCH ZAVAZADEL A VOZIDEL
KAPITOLA I VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ
ČLÁNEK 12 PŘEDMĚTY A ZVÍŘATA PŘIPUŠTĚNÉ K PŘEPRAVĚ
Cestující smí vzít do vozu snadno přenosné předměty (příruční zavazadla) a živá zvířata podle Všeobecných přepravních podmínek. Cestující smí dále vzít do vozu neskladné předměty podle zvláštních ustanovení Všeobecných přepravních podmínek. Předměty a zvířata, jež ostatní cestující omezují nebo obtěžují nebo mohou způsobit škodu, nelze vzít do vozu.
Cestující může podávat předměty a zvířata jako cestovní zavazadla podle Všeobecných přepravních podmínek.
Dopravce může v souvislosti s přepravou osob připustit k přepravě vozidla podle zvláštních ustanovení Všeobecných přepravních podmínek.
Přeprava nebezpečného zboží (v českém textu RID a ADR "nebezpečné věci, v ostatních francouzském, německém a anglickém originálech jde o pojem "zboží") jako příručních zavazadel, cestovních zavazadel, jakož i ve vozidlech nebo na vozidlech přepravovaných po železničních tratích podle tohoto oddílu, je připuštěna pouze podle Řádu pro mezinárodní železniční přepravu nebezpečného zboží (RID).
Domnívá-li se dopravce odůvodněně, že přepravní podmínky nebyly dodrženy, je oprávněn přezkoumat, nezakazují-li to zákony a předpisy státu, v němž má k přezkoumání dojít, zda přepravované předměty (příruční zavazadla, cestovní zavazadla, vozidla včetně nákladu) a zvířata odpovídají přepravním podmínkám. Cestující musí být vyzván, aby se přezkoumání zúčastnil. Nedostaví-li se nebo nelze-li ho zastihnout, je dopravce povinen přizvat k přezkoumání dva nezávislé svědky.
Zjistí-li se, že přepravní podmínky nebyly dodrženy, může dopravce vyžadovat od cestujícího uhrazení nákladů na přezkoumání.
ČLÁNEK 14 DODRŽOVÁNÍ PŘEDPISŮ ORGÁNŮ STÁTNÍ SPRÁVY
Při přepravě předmětů (příručních zavazadel, cestovních zavazadel, vozidel včetně nákladu) a zvířat v souvislosti s přepravou své osoby je cestující povinen dodržovat celní a ostatní předpisy orgánů státní správy. Cestující je povinen být přítomen prohlídce těchto předmětů, nepředvídají-li zákony a předpisy příslušného státu výjimku.
KAPITOLA II PŘÍRUČNÍ ZAVAZADLA A ZVÍŘATA
Cestující dohlíží na ruční zavazadla a na zvířata, která si bere do vozu.
KAPITOLA III CESTOVNÍ ZAVAZADLA
ČLÁNEK 16 PODEJ CESTOVNÍCH ZAVAZADEL
Smluvní povinnosti při přepravě cestovních zavazadel se zaznamenávají v zavazadlovém lístku, který se vydá cestujícímu.
Chybí-li zavazadlový lístek, má-li nedostatky nebo byl-li ztracen, není tím dotčena existence a platnost ujednání o přepravě cestovních zavazadel, která bez újmy ustanovení článku 22 nadále podléhají těmto Jednotným právním předpisům.
Zavazadlový lístek slouží až do prokázání opaku jako doklad o podání cestovního zavazadla a o podmínkách jeho přepravy.
Do prokázání opaku se má za to, že cestovní zavazadlo bylo při převzetí dopravcem ve stavu bez vad a že počet kusů a hmotnost zavazadla souhlasily s údaji v zavazadlovém lístku.
Všeobecné přepravní podmínky stanoví formu a obsah zavazadlového lístku, jakož i jazyk a znaky písma, které se užívají v tisku a při vyplňování. Článek 7 § 5 platí přiměřeně.
Do zavazadlového lístku je nutno zapsat nejméně:
a) dopravce nebo více dopravců;
b) údaj, že přeprava podléhá i při opačném ujednání těmto Jednotným právním předpisům; uvedené lze vyznačit pomocí zkratky CIV;
c) každý další údaj, který je nutný k prokázání smluvních povinností při přepravě cestovního zavazadla, a který umožňuje cestujícímu uplatnit svá práva vyplývající z přepravní smlouvy.
Cestující je povinen se při převzetí zavazadlového lístku přesvědčit, zda je vystaven podle jeho údajů.
Nepředvídají-li Všeobecné přepravní podmínky výjimku, podává se cestovní zavazadlo k přepravě pouze po předložení jízdního dokladu, který platí nejméně do místa určení cestovního zavazadla. V ostatním se odbavení cestovního zavazadla provádí podle předpisů platných v místě podání.
Připouštějí-li Všeobecné přepravní podmínky přijetí cestovního zavazadla k přepravě bez předložení jízdního dokladu, platí pokud jde o cestovní zavazadla ustanovení těchto Jednotných právních předpisů o právech a povinnostech cestujícího obdobně pro odesílatele cestovního zavazadla.
Dopravce může přepravovat cestovní zavazadlo jiným vlakem, jiným dopravním prostředkem a jinou cestou než jsou ty, jichž použije cestující.
ČLÁNEK 19 PLACENÍ DOVOZNÉHO ZA ZAVAZADLA
Není-li mezi cestujícím a dopravcem dohodnuto jinak, platí se dovozné za zavazadla při podeji.
ČLÁNEK 20 OZNAČENÍ CESTOVNÍHO ZAVAZADLA
Cestující je povinen uvést na každém kusu zavazadla, na dobře viditelném místě, trvanlivě a zřetelně:
ČLÁNEK 21 DISPOZIČNÍ PRÁVO K CESTOVNÍMU ZAVAZADLU
Dovolují-li to okolnosti a nebrání-li tomu celní nebo jiné předpisy orgánů státní správy, může cestující po vrácení zavazadlového lístku a, předvídají-li to Všeobecné přepravní podmínky, po předložení přepravního dokladu požadovat vrácení zavazadla v podacím místě.
Všeobecné přepravní podmínky mohou předvídat také jiná ustanovení týkající se dispozičního práva, zejména změnu cílového místa určení a s tím související případné následky pro cestujícího, pokud jde o náklady.
Cestovní zavazadlo se vydá po vrácení zavazadlového lístku a po uhrazení případných výloh váznoucích na zásilce. Dopravce je oprávněn, nikoli však povinen, zkontrolovat, zda je držitel zavazadlového lístku oprávněn cestovní zavazadlo přijmout.
Vydeji cestovního zavazadla držiteli zavazadlového lístku, pokud je uskutečněno v souladu s předpisy platnými v cílovém místě určení, je postaveno na roveň
a) předání cestovního zavazadla celní nebo daňové správě v jejich odbavovacích nebo skladovacích prostorech, nejsou-li tyto prostory pod dohledem dopravce,
b) předání živých zvířat do opatrování třetí osobě.
Držitel zavazadlového lístku může po uplynutí dohodnuté doby a doby potřebné k případnému odbavení celními nebo jinými orgány státní správy požadovat v cílovém místě určení vydání cestovního zavazadla.
Není-li zavazadlový lístek vrácen, vydá dopravce cestovní zavazadlo pouze tomu, kdo své oprávnění prokáže; při nedostatečném prokázání nároku může dopravce požadovat složení jistiny.
Cestovní zavazadlo se vydá v cílovém místě určení, do něhož bylo vypraveno.
Držitel zavazadlového lístku, kterému cestovní zavazadlo nebude vydáno podle § 3, může požadovat, aby mu na zavazadlovém lístku byly vyznačeny den a hodina, kdy o vydání cestovního zavazadla požádal.
Nevyhoví-li dopravce žádosti oprávněné osoby o přezkoumání cestovního zavazadla v její přítomnosti s cílem zjistit škodu uváděnou oprávněnou osobou, může oprávněná osoba přijetí zavazadla odmítnout.
V ostatních náležitostech se vydání cestovního zavazadla řídí předpisy platnými v cílovém místě určení.
Zvláštní ustanovení o přepravě vozidel ve Všeobecných přepravních podmínkách stanoví zejména podmínky pro přijetí vozidla k přepravě, pro vypravení, nakládku a přepravu, vykládku a výdej vozidla, jakož i povinností cestujícího.
Smluvní povinnosti při přepravě vozidel je nutno uvést v přepravním lístku, který se vydá cestujícímu. Přepravní lístek může být součástí jízdního dokladu cestujícího.
Zvláštní ustanovení o přepravě vozidel ve Všeobecných přepravních podmínkách stanoví formu a obsah přepravního lístku, jakož i jazyk a znaky písma, které se užívají v tisku a při vyplňování. Článek 7 § 5 platí přiměřeně.
Do přepravního lístku je nutno zapsat nejméně:
a) dopravce nebo více dopravců;
b) údaj, že přeprava podléhá i při opačném ujednání těmto Jednotným právním předpisům; uvedené lze vyznačit pomocí zkratky CIV;
c) každý další údaj, který je nutný k prokázání smluvních povinností při přepravě vozidel, a který umožňuje cestujícímu uplatnit svá práva vyplývající z přepravní smlouvy.
Cestující je povinen se při převzetí přepravního lístku přesvědčit, zda je vystaven podle jeho údajů.
S výhradou ustanovení této kapitoly platí pro vozidla ustanovení kapitoly III o přepravě cestovních zavazadel.
KAPITOLA I ODPOVĚDNOST PŘI USMRCENÍ A ZRANĚNÍ CESTUJÍCÍCH
Dopravce odpovídá za škodu vzniklou tím, že cestující by1 usmrcen, zraněn nebo jinak postižen na svém tělesném nebo duševním zdraví při úrazu, k němuž došlo v souvislosti s železničním provozem během pobytu cestujícího v železničních vozech nebo při nastupování nebo vystupování, nezávisle na tom, které železniční infrastruktury se použije.
Dopravce je této odpovědnosti zproštěn:
a) byl-li úraz způsoben okolnostmi, které nemají původ v železničním provozu, a dopravce těmto okolnostem nemohl zabránit a nemohl odvrátit jejich následky přesto, že vynaložil péči odpovídající situaci;
b) byl-li úraz vyvolán zaviněním cestujícího;
c) byl-li úraz vyvolán chováním třetí osoby a dopravce tomuto chování nemohl zabránit přesto, že vynaložil péči odpovídající situaci a nemohl odvrátit jeho následky; jiný podnik, který užívá téže železniční infrastruktury, se nepovažuje za třetí osobu; práva na regresní postih zůstávají nedotčena.
Byl-li úraz způsoben chováním třetí osoby a dopravce není zcela zbaven odpovědnosti podle § 2 písm. c), odpovídá s omezeními těchto Jednotných právních předpisů plně, bez újmy případného postihu vůči třetí osobě.
Případná odpovědnost dopravce v případech nepředvídaných v § 1 není těmito Jednotnými právními předpisy dotčena.
Provádějí-li přepravu, která je předmětem jediné přepravní smlouvy, na sebe navazující dopravci, odpovídá při usmrcení a zranění cestujících dopravce, který byl podle přepravní smlouvy povinen poskytnout přepravní službu, při které se úraz stal. Neposkytl-li tuto přepravní službu dopravce, ale výkonný dopravce, odpovídají jako společní dlužníci podle těchto Jednotných právních předpisů.
ČLÁNEK 27 NÁHRADA ŠKODY PŘI USMRCENÍ
Při usmrcení cestujícího zahrnuje náhrada škody:
a) nutné výdaje vzniklé úmrtím cestujícího, zvláště náklady na převoz a na pohřeb;
b) náhradu škody předvídanou v článku 28, nenastala-li smrt okamžitě.
V případě, že smrtí cestujícího ztratily svého živitele osoby, které byl cestující ze zákona povinen vyživovat, nebo které by byl povinen vyživovat v budoucnu, musí být poskytnuta náhrada také za tuto ztrátu. Nárok na náhradu škody u osob, kterým cestující poskytoval výživu bez zákonné povinnosti, se řídí vnitrostátním právem.
ČLÁNEK 28 NÁHRADA ŠKODY PŘI ZRANĚNÍ
Při zranění nebo jiném poškození tělesného nebo duševního zdraví cestujícího zahrnuje náhrada škody:
a) nutné výdaje, zejména na ošetření a léčebnou péči a výdaje za přepravu;
b) majetkovou újmu, kterou cestující utrpěl v důsledku úplné nebo částečné pracovní neschopnosti nebo tím, že se zvětšily jeho potřeby.
ČLÁNEK 29 NÁHRADA JINÝCH ŠKOD ZPŮSOBENÝCH OSOBÁM
Zda a v jaké míře je dopravce povinen poskytnout náhradu za jiné škody než za škody předvídané v článcích 27 a 28, se řídí vnitrostátním právem.
ČLÁNEK 30 FORMA A VÝŠE NÁHRADY ŠKODY PŘI USMRCENÍ A ZRANĚNÍ
Náhrada škody předvídaná v článcích 27 § 2 a 28 písmeno b) se poskytne ve formě kapitálu. Připouští-li však vnitrostátní právo přiznání renty, poskytne se náhrada škody touto formou, jestliže zraněný cestující nebo osoby oprávněné podle článku 27 § 2 o vyplácení renty požádají.
Výše náhrady škody, která má být poskytnuta podle § 1, se řídí vnitrostátním právem. Při použití těchto Jednotných právních předpisů však platí pro každého cestujícího maximální hranice ve výši 175.000 zúčtovacích jednotek za kapitálový obnos nebo roční renta odpovídající této částce, předvídá-li vnitrostátní právo nižší maximální hranici.
ČLÁNEK 31 JINÉ DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY
Ustanovení o odpovědnosti při usmrcení a zranění cestujících se s výhradou § 2 nepoužijí na škody vzniklé během přepravy, která se podle přepravní smlouvy neuskutečňuje po železničních tratích.
Přepravují-li se však železniční vozy na trajektu, použijí se ustanovení o odpovědnosti při usmrcení a zranění cestujících na škody uvedené v článku 26 § 1 a v článku 33 § 1, které cestující utrpěl při nehodě v souvislosti s železničním provozem během svého pobytu v těchto vozech, při nastupování do vozů nebo při vystupování z vozů.
Je-li železniční provoz v důsledku výjimečných okolností dočasně přerušen a jsou-li cestující přepravováni jiným dopravním prostředkem, odpovídá dopravce podle těchto Jednotných právních předpisů.
KAPITOLA II ODPOVĚDNOST PŘI NEDODRŽENÍ JÍZDNÍHO ŘÁDU
ČLÁNEK 32 ODPOVĚDNOST PŘI ODŘEKNUTÍ NEBO ZPOŽDĚNÍ SPOJE A PŘI ZMEŠKÁNÍ PŘÍPOJE
Dopravce odpovídá cestujícímu za škodu, která vznikla tím, že v cestě nebylo možné pokračovat téhož dne kvůli odřeknutí, zpoždění nebo zmeškání přípojného vlaku nebo proto, že pokračování v cestě nebylo za daných okolností únosné téhož dne. Náhrada škody zahrnuje přiměřené výdaje, které cestujícímu vznikly v souvislosti s přenocováním a informováním čekajících osob.
Dopravce je této odpovědnosti zproštěn, je-li odřeknutí či zpoždění spoje nebo zmeškání přípoje vyvoláno následujícími důvody:
a) okolnostmi, které nemají původ v železničním provozu a dopravce těmto okolnostem nemohl zabránit a nemohl odvrátit jejich následky přesto, že vynaložil péči odpovídající situaci,
c) chováním třetí osoby, kterému dopravce nemohl zabránit přesto, že vynaložil péči odpovídající situaci, a jehož následky nemohl odvrátit; jiný podnik, který užívá téže infrastruktury, se nepovažuje za třetí osobu; práva regresního postihu zůstávají nedotčena.
Povinnost dopravce poskytnout náhradu za jiné škody než za škody předvídané v § 1 upravuje vnitrostátní právo. Článek 44 zůstává nedotčen.
KAPITOLA III ODPOVĚDNOST ZA PŘÍRUČNÍ ZAVAZADLA, ZVÍŘATA, CESTOVNÍ ZAVAZADLA A VOZIDLA
ČÁST I PŘÍRUČNÍ ZAVAZADLA A ZVÍŘATA
Při usmrcení a zranění cestujících odpovídá dopravce také za škodu, která vznikla úplnou nebo částečnou ztrátou nebo poškozením věcí, které měl cestující na sobě nebo které vezl jako příruční zavazadlo; totéž platí také pro zvířata, která veze cestující s sebou. Článek 26 se použije přiměřeně.
V ostatních případech odpovídá dopravce za škodu z důvodů částečné nebo úplné ztráty nebo poškození věcí, příručních zavazadel nebo zvířat, na něž je povinen podle článku 15 dohlížet cestující, pouze tehdy, je-li škoda zaviněna dopravcem. Ostatní články oddílu IV, s výjimkou článku 51, a oddílu VI, se v tomto případě nepoužijí.
ČLÁNEK 34 OMEZENÍ NÁHRADY ŠKODY PŘI ZTRÁTĚ NEBO POŠKOZENÍ VĚCÍ
Odpovídá-li dopravce podle článku 33 § 1, činí maximální hranice odškodnění 1 400 zúčtovacích jednotek na každého cestujícího.
ČLÁNEK 35 ZPROŠTĚNÍ ODPOVĚDNOSTI
Dopravce neodpovídá cestujícímu za škodu, která vznikla tím, že cestující nedodržel své povinnosti vyplývající z celních nebo jiných předpisů orgánů státní zprávy.
Dopravce odpovídá za škodu, která vznikla úplnou nebo částečnou ztrátou nebo poškozením cestovního zavazadla v době od jeho převzetí dopravcem až do vydání zavazadla, jakož i jeho opožděným vydáním.
Dopravce je této odpovědnosti zproštěn, jestliže ztráta, poškození nebo opožděné vydání zavazadla byly zaviněny cestujícím, jeho příkazem, který nezavinil dopravce, zvláštními vadami cestovního zavazadla nebo okolnostmi, kterým dopravce nemohl zabránit a jejichž následky nemohl odvrátit.
Dopravce je této odpovědnosti zproštěn, vznikne-li ztráta nebo poškození z jedné nebo více následujících skutečností, spojených se zvláštním nebezpečím:
a) chyběním nebo nedostatky obalu;
b) přirozenou povahou cestovního zavazadla;
c) podejem předmětů, které jsou z přepravy vyloučeny, jako cestovních zavazadel.
Důkaz o tom, že ztráta, poškození nebo opožděné vydání byly způsobeny některou ze skutečností uvedených v článku 36 § 2, přísluší dopravci.
Prokáže-li dopravce, že ztráta nebo poškození mohly podle okolností případu vzniknout na základě jednoho nebo více zvláštních nebezpečí uvedených v článku 36 § 3, platí domněnka, že z nich škoda vznikla. Oprávněná osoba však má právo dokázat, že škoda nebyla nebo nebyla výlučně způsobena některým z těchto nebezpečí.
Provádí-li přepravu, která je předmětem jediné přepravní smlouvy, více na sebe navazujících dopravců, vstupuje z hlediska přepravy cestovních zavazadel nebo vozidel každý z dopravců tím, že převezme cestovní zavazadlo se zavazadlovým lístkem nebo vozidlo s přepravním lístkem, do přepravní smlouvy podle údajů v zavazadlovém lístku nebo v přepravním lístku a přebírá závazky, které z toho vyplývají. V tomto případě odpovídá každý z dopravců za provedení přepravy po celé cestě až do výdeje zavazadel nebo vozidel.
Přenesl-li dopravce provádění přepravy zcela nebo zčásti na výkonného dopravce, bez ohledu na to, zda k tomu na základě přepravní smlouvy byl oprávněn či nikoli, zůstává i nadále odpovědný za celou přepravu.
Všechna ustanovení těchto Jednotných právních předpisů o odpovědnosti dopravce platí také pro odpovědnost výkonného dopravce za přepravu, kterou provedl. Článek 48 a článek 52 se použije, je-li uplatňován nárok vůči pracovníkům a ostatním osobám, které výkonný dopravce používá při provádění přepravy.
Zvláštní ujednání, na jehož základě dopravce přebírá závazky, které mu tyto Jednotné právní předpisy neukládají, nebo se vzdává práv, která mu tyto Jednotné právní předpisy zaručují, se týká výkonného dopravce pouze tehdy, vyslovil-li s ním písemný souhlas. Dopravce zůstává vázán povinnostmi, které vyplývají z tohoto zvláštního ujednání nebo z prohlášení o vzdání se práv, nezávisle na tom, zda výkonný dopravce takový souhlas vyslovil.
Nesou-li odpovědnost jak dopravce, tak i výkonný dopravce, odpovídají jako společní dlužníci.
Celková částka odškodnění, kterou lze vyžadovat od dopravce, výkonného dopravce, jakož i od jejich pracovníků a ostatních osob, které při provádění přepravy používají, nesmí překročit maximální částky stanovené v těchto Jednotných právních předpisech.
Práva dopravce a výkonného dopravce na vzájemný postih nejsou tímto článkem dotčena.
Oprávněná osoba může jednotlivý kus zavazadla bez dalšího dokazování považovat za ztracený, nebyl-li jí vydán nebo připraven k vydání do čtrnácti dnů poté, kdy o jeho vydání podle článku 22 § 3 požádala.
Nalezne-li se cestovní zavazadlo, které bylo považováno za ztracené, do jednoho roku poté, kdy bylo o jeho vydání požádáno, je dopravce povinen vyrozumět o tom oprávněnou osobu, pokud je její adresa známa nebo je-li možné ji zjistit.
Oprávněná osoba může do třiceti dnů po obdržení zprávy podle § 2 požádat, aby jí bylo cestovní zavazadlo vydáno. V tomto případě uhradí náklady na přepravu zavazadla z podacího místa do místa, ve kterém bude zavazadlo vydáno, a vrátí přijaté odškodnění, po odečtení případných výdajů, které v něm byly zahrnuty. Nároky oprávněné osoby na odškodnění za opožděné vydání podle článku 43 však zůstávají zachovány.
Nepožádá-li oprávněná osoba o vydání nalezeného zavazadla ve lhůtě předvídané v § 3, nebo nalezne-li se zavazadlo až po uplynutí jednoho roku od žádosti o jeho vydání, naloží s ním dopravce podle zákonů a předpisů v místě, ve kterém se zavazadlo nachází.
ČLÁNEK 41 ODŠKODNĚNÍ PŘI ZTRÁTĚ
Při úplné nebo částečné ztrátě cestovního zavazadla je dopravce povinen bez další náhrady škody vyplatit:
a) je-li výše škody prokázána, odškodnění v této výši, nepřesahuje-li 80 zúčtovacích jednotek za každý chybějící kilogram hrubé hmotnosti nebo 1 200 zúčtovacích jednotek za každý kus zavazadla;
b) není-li výše škody prokázána, paušální odškodnění ve výši 20 zúčtovacích jednotek za každý chybějící kilogram hrubé hmotnosti nebo 300 zúčtovacích jednotek za každý kus zavazadla.
Způsob odškodnění, buď za každý chybějící kilogram nebo za každý kus zavazadla, stanoví Všeobecné přepravní podmínky.
Dopravce je kromě toho povinen nahradit dovozné za zavazadlo, zaplacená cla, spotřební daně a jiné částky zaplacené v souvislosti s přepravou ztraceného zavazadla.
ČLÁNEK 42 ODŠKODNĚNÍ PŘI POŠKOZENÍ
Při poškození cestovního zavazadla je dopravce povinen bez další náhrady škody vyplatit odškodnění, které odpovídá znehodnocení cestovního zavazadla.
Odškodnění nepřesáhne:
a) je-li poškozením znehodnoceno celé zavazadlo, částku, která by musela být zaplacena při úplné ztrátě;
b) je-li poškozením znehodnocena pouze část cestovního zavazadla, částku, která by musela být zaplacena při ztrátě znehodnocené části.
ČLÁNEK 43 ODŠKODNĚNÍ PŘI ZPOŽDĚNÉM VÝDEJI
Při zpožděném výdeji cestovního zavazadla je dopravce povinen vyplatit za každých započatých 24 hodin od doby, kdy bylo o výdej požádáno, nejvýše však za 14 dní:
a) prokáže-li oprávněná osoba, že zpožděným výdejem vznikla škoda včetně poškození, odškodnění ve výši škody až do maximální částky 0,80 zúčtovacích jednotek za každý kilogram hrubé hmotnosti nebo 14 zúčtovacích jednotek za každý kus opožděně vydaného cestovního zavazadla;
b) neprokáže-li oprávněná osoba, že zpožděným výdejem vznikla škoda, paušální odškodnění ve výši 0,14 zúčtovacích jednotek za každý kilogram hrubé hmotnosti nebo 2,80 zúčtovacích jednotek za každý kus opožděně vydaného cestovního zavazadla.
Způsob odškodnění, buď za každý kilogram nebo za kus zavazadla, stanoví Všeobecné přepravní podmínky.
Při úplné ztrátě cestovního zavazadla se neposkytuje odškodnění podle § 1 souběžně s odškodněním podle článku 41.
Při částečné ztrátě cestovního zavazadla se poskytuje odškodnění podle § 1 za neztracenou část.
Při poškození cestovního zavazadla, které není způsobeno opožděným vydáním, se poskytuje odškodnění podle § 1, případně spolu s odškodněním podle článku 42.
Odškodnění podle § 1 spolu s odškodněním podle článků 41 a 42 nesmí být v žádném případě vyšší než odškodnění při úplné ztrátě cestovního zavazadla.
ČLÁNEK 44 ODŠKODNĚNÍ PŘI ZPOŽDĚNÍ
Je-li vozidlo z důvodu zaviněného dopravcem naloženo později nebo vydáno opožděně, je dopravce povinen, prokáže-li oprávněný, že tím vznikla škoda, vyplatit odškodnění, jehož výše nepřekročí cenu přepravného.
Dojde-li při nakládce z důvodu zaviněného dopravcem ke zpoždění a upustí-li proto oprávněný od provedení přepravní smlouvy, vrátí se mu přepravné. Prokáže-li, že tímto zpožděním vznikla škoda, může kromě toho žádat odškodnění, jehož výše nepřekročí cenu přepravného.
ČLÁNEK 45 ODŠKODNĚNÍ PŘI ZTRÁTĚ VOZIDLA
Při úplné nebo částečné ztrátě vozidla se oprávněnému vypočítá odškodnění vyplácené za prokázanou škodu podle zůstatkové hodnoty vozidla. Toto odškodnění činí nejvýše 8 000 zúčtovacích jednotek. Přívěs s nákladem i bez nákladu se považuje za samostatné vozidlo.
ČLÁNEK 46 ODPOVĚDNOST ZA OSTATNÍ PŘEDMĚTY
Za škody na předmětech ponechaných ve vozidle nebo umístěných ve schránách (např. v boxech na zavazadla nebo na lyže), které jsou namontované na vozidle, odpovídá dopravce pouze v případě, že je zavinil. Celkové odškodnění činí nejvýše 1 400 zúčtovacích jednotek.
Za předměty, které jsou upevněny zvenčí vozidla, včetně schrán uvedených v § 1, odpovídá dopravce pouze tehdy, prokáže-li se, že škodu zavinil svým jednáním nebo opomenutím, k němuž došlo buď se záměrem takovou škodu způsobit, nebo lehkomyslností a s vědomím, že by k takové škodě pravděpodobně mohlo dojít.
S výhradou ustanovení této části platí pro vozidla ustanovení části 2 o odpovědnosti za cestovní zavazadla.
KAPITOLA IV SPOLEČNÁ USTANOVENÍ
ČLÁNEK 48 ZÁNIK PRÁVA NA OMEZENÍ ODPOVĚDNOSTI
Omezení odpovědnosti předvídaná v těchto Jednotných právních předpisech, jakož i ustanovení vnitrostátního práva, která náhradu škody omezují pevnou částkou, se nepoužijí, prokáže-li se, že škoda byla způsobena jednáním nebo opomenutím dopravce, k němuž došlo buď se záměrem takovou škodu způsobit, nebo lehkomyslností a s vědomím, že by k takové škodě pravděpodobně mohlo dojít.
ČLÁNEK 49 PŘEPOČET A ZÚROČENÍ ODŠKODNĚNÍ
Je-li nutné přepočítat částky odškodnění vyjádřené v cizí měně, přepočítají se podle kurzu platného v den a v místě výplaty odškodného.
Oprávněný může vznášet nárok na úroky z odškodnění ve výši pěti procent ročně, a to ode dne reklamace podle článku 55, nebo, nebyla-li podána reklamace, ode dne podání žaloby.
U odškodnění podle článku 27 a 28 se však úroky počítají teprve ode dne, kdy nastaly okolnosti rozhodné pro výpočet náhrady škody, je-li tento den pozdější než den reklamace nebo podání žaloby.
U cestovních zavazadel mohou být úroky požadovány pouze tehdy, přesahuje-li odškodnění 16 zúčtovacích jednotek na každý zavazadlový lístek.
Nepředloží-li oprávněný dopravci doklady k cestovnímu zavazadlu potřebné ke konečnému vyřízení reklamace v přiměřené lhůtě, která je jí poskytnuta, pozastaví se běh úroků počínaje uplynutím této lhůty až do předložení dokladů.
ČLÁNEK 50 ODPOVĚDNOST PŘI JADERNÉ UDÁLOSTI
Dopravce je zproštěn odpovědnosti, která mu přísluší podle těchto Jednotných právních předpisů, byla-li škoda způsobena jadernou událostí a odpovídá-li podle zákonů a předpisů státu o odpovědnosti v oblasti jaderné energie za tuto škodu vlastník jaderného zařízení nebo osoba postavená mu na roveň.
ČLÁNEK 51 OSOBY, ZA KTERÉ DOPRAVCE ODPOVÍDÁ
Dopravce odpovídá za své zaměstnance a za jiné osoby, které používá k provádění přepravy, vykonávají-li tito zaměstnanci a jiné osoby své povinnosti. Provozovatelé železniční infrastruktury, po které se přeprava uskutečňuje, jsou považováni za osoby, které dopravce používá k provádění přepravy.
Ve všech případech, ve kterých se použijí tyto Jednotné právní předpisy, může být vůči dopravci uplatňován nárok na náhradu škody, ať již spočívá na jakémkoli právním základě, pouze za předpokladů a omezení uvedených těchto Jednotných právních předpisech.
Totéž platí pro nároky vůči zaměstnancům a jiným osobám, za které dopravce odpovídá podle článku 51.
ODDÍL V ODPOVĚDNOST CESTUJÍCÍHO
ČLÁNEK 53 ZVLÁŠTNÍ DŮVODY ODPOVĚDNOSTI
Cestující odpovídá dopravci za každou škodu,
a) která vznikla tím, že cestující nesplnil své závazky, které pro něho vyplývají
2. ze zvláštních ustanovení o přepravě vozidel ve Všeobecných přepravních podmínkách nebo
3. z Řádu pro mezinárodní železniční přepravu nebezpečného zboží (RID) nebo
b) která je způsobena předměty nebo zvířaty, které má cestující s sebou,
pokud cestující neprokáže, že škoda byla vyvolána okolnostmi, jimž i přes péči vyžadovanou od svědomitého cestujícího nemohl zabránit a jejichž následky nemohl odvrátit. Tímto ustanovením není dotčena odpovědnost dopravce podle článku 26 a 33 § 1.
ČLÁNEK 54 ZJIŠTĚNÍ ČÁSTEČNÉ ZTRÁTY NEBO POŠKOZENÍ
Zjistí-li nebo předpokládá-li dopravce částečnou ztrátu nebo poškození předmětu (cestovního zavazadla, vozidla) přepravovaného pod dohledem dopravce, nebo tvrdí-li to oprávněná osoba, je dopravce povinen bez průtahu, a, je-li to možné, v přítomnosti oprávněné osoby, sepsat zápis, v němž se podle povahy škody zaznamená stav předmětu, a pokud je to možné, rozsah škody, její příčina a doba, kdy vznikla.
Opis tohoto zápisu se bezplatně vydá oprávněné osobě.
Neuzná-li oprávněný zjištění uvedená v zápise, může požadovat, aby stav cestovního zavazadla nebo vozidla, jakož i příčina a výše škody byly zjištěny znalcem určeným stranami přepravní smlouvy nebo soudem. Postup se řídí zákony a předpisy státu, ve kterém se zjištění provádí.
Reklamace týkající se odpovědnosti dopravce při usmrcení a zranění cestujících je nutno podat písemně tomu dopravci, vůči němuž mohou být nároky soudně uplatňovány. V případě přepravy, která byla předmětem jediné smlouvy a byla prováděna na sebe navazujícími dopravci, mohou být reklamace uplatněny také u prvního nebo posledního dopravce, jakož i u dopravce, který má ve státě bydliště nebo v místě trvalého pobytu cestujícího své sídlo nebo pobočku nebo obchodní zastoupení, jejichž prostřednictvím byla přepravní smlouva uzavřena.
Ostatní reklamace na základě přepravní smlouvy je nutno podat písemně tomu dopravci, který je uveden v článku 56 §§ 2 a 3.
Doklady, které chce oprávněná osoba připojit k reklamací, musí být předloženy v originále nebo v kopii, na požádání dopravce v náležitě ověřené formě. Při vyřizování reklamace může dopravce požadovat vrácení přepravního dokladu, zavazadlového lístku a přepravního lístku.
ČLÁNEK 56 DOPRAVCI, VŮČI NIMŽ LZE UPLATŇOVAT NÁROKY SOUDNÍ CESTOU
Nároky na náhradu škody na základě odpovědnosti dopravce při usmrcení a zranění cestujících mohou být soudně uplatňovány pouze vůči dopravci odpovědnému podle článku 26 § 5.
Ostatní nároky cestujícího na základě přepravní smlouvy mohou být uplatňovány s výhradou § 4 pouze vůči prvnímu, poslednímu nebo vůči tomu dopravci, který prováděl část přepravy, v jejímž průběhu nastala skutečnost odůvodňující nárok.
Je-li při přepravách prováděných navazujícími dopravci zapsán do zavazadlového nebo přepravního lístku se svým souhlasem dopravce, který má povinnost výdeje, mohou být nároky podle § 2 uplatňovány vůči němu i tehdy, jestliže neobdržel zavazadlo nebo nepřevzal vozidlo.
Nároky na vrácení částek, které byly zaplaceny na základě přepravní smlouvy, mohou být soudně uplatňovány vůči dopravci, který částku vybral, nebo vůči dopravci, v jehož prospěch byla částka vybrána.
Cestou protižaloby nebo námitky mohou být uplatňovány nároky také vůči jiným dopravcům, než kteří jsou uvedeni v §§ 2 a 4, zakládá-li se žaloba na téže přepravní smlouvě.
Použijí-li se tyto Jednotné právní předpisy na výkonného dopravce, mohou být nároky soudně uplatňovány také vůči němu.
Může-li žalobce volit mezi více dopravci, zaniká jeho právo volby podáním žaloby vůči jednomu z dopravců; to platí i tehdy, může-li žalobce volit mezi jedním nebo více dopravci a výkonným dopravcem.
Nároky založené na těchto Jednotných právních předpisech mohou být uplatňovány u soudů členských států, určených dohodou stran, nebo u soudů členského státu, na jehož území má žalovaný svůj trvalý nebo obvyklý pobyt nebo své sídlo nebo pobočku nebo obchodní zastoupení, jejichž prostřednictvím byla přepravní smlouva uzavřena. Na jiné soudy se nelze obracet.
Je-li řízení zahájeno u soudu příslušného podle § 1 ve věci nároku na základě těchto Jednotných právních předpisů nebo vynesl-li takový soud ve věci takového sporu rozsudek, nemůže být v téže věci mezi týmiž dvěma stranami podána nová žaloba, ledaže rozhodnutí soudu, u něhož byla podána první žaloba, nemůže být vykonáno v tom státě, ve kterém je nová žaloba podávána.
ČLÁNEK 58 ZÁNIK NÁROKŮ PŘI USMRCENÍ A ZRANĚNÍ CESTUJÍCÍCH
Všechny nároky oprávněné osoby, které se zakládají na odpovědnosti dopravce při usmrcení a zranění cestujících, zanikají, neoznámí-li oprávněná osoba úraz cestujícího nejpozději do dvanácti měsíců poté, kdy se o škodě dozvěděla, některému z dopravců, u nichž může být podána reklamace podle článku 55 § 1. Oznámí-li oprávněná osoba úraz ústně, musí jí dopravce o tomto ústním oznámení vystavit potvrzení.
Nároky však nezanikají, jestliže
a) oprávněná osoba podala během lhůty předvídané v § 1 reklamací některému z dopravců uvedenému v článku 55 § l;
b) odpovědný dopravce se dozvěděl během lhůty předvídané v § 1 o úrazu cestujícího jiným způsobem;
c) v důsledku okolností, které nelze přičíst k tíži oprávněné osoby, nebyl úraz oznámen nebo nebyl oznámen včas;
d) oprávněná osoba prokáže, že úraz byl způsoben zaviněním dopravce.
ČLÁNEK 59 ZÁNIK NÁROKŮ PŘI PŘEPRAVĚ CESTOVNÍCH ZAVAZADEL
Přijetím cestovního zavazadla oprávněnou osobou zanikají všechny nároky z přepravní smlouvy vůči dopravci při částečné ztrátě, poškození nebo opožděném vydání.
Nároky však nezanikají:
a) při částečné ztrátě nebo poškození, jestliže
1. ztráta nebo poškození byly zjištěny před přijetím cestovního zavazadla oprávněnou osobou podle článku 54;
2. zjištění, k němuž by muselo dojít podle článku 54, bylo opomenuto pouze zaviněním dopravce;
b) při zevně neznatelné škodě, která byla zjištěna oprávněnou osobou teprve po přijetí cestovního zavazadla, jestliže oprávněná osoba
1. požádá o zjištění podle článku 54 ihned po objevení škody a nejpozději tři dny po přijetí cestovního zavazadla a
2. kromě toho prokáže, že škoda vznikla v době mezi přijetím k přepravě a výdejem;
c) při zpožděném výdeji, uplatnila-li oprávněná osoba svá práva vůči jednomu z dopravců uvedenému v článku 56 § 3 do 21 dnů;
d) prokáže-li oprávněná osoba, že škoda byla způsobena zaviněním dopravce.
Nároky na náhradu škody, které se zakládají na odpovědnosti dopravce při usmrcení a zranění cestujících, se promlčují takto:
a) nároky cestujícího po třech letech, počítáno od prvého dne po úrazu;
b) nároky ostatních oprávněných osob po třech letech, počítáno od prvého dne po úmrtí cestujícího, nejpozději však po pěti letech, počítáno od prvního dne po úrazu.
Ostatní nároky z přepravní smlouvy se promlčují po jednom roce. Promlčecí lhůta však činí dva roky u nároků ze škody způsobené jednáním nebo opomenutím, k němuž došlo buď se záměrem takovou škodu způsobit, nebo lehkomyslností a s vědomím, že by taková škoda pravděpodobně mohla vzniknout.
Promlčecí lhůta podle § 2 začíná u nároků
a) na odškodnění za úplnou ztrátu čtrnáctým dnem po uplynutí lhůty podle článku 22 § 3;
b) na odškodnění za částečnou ztrátu, poškození nebo opožděné vydání dnem vydání;
c) ve všech ostatních případech týkajících se přepravy cestujícího dnem uplynutí doby platnosti přepravního dokladu.
Den označený jako začátek promlčecí lhůty se v žádném případě nepočítá.
Promlčení se pozastaví písemnou reklamací podle článku 55 s potřebnými doklady až do dne, v němž dopravce reklamaci písemně zamítne a vrátí přiložené doklady. Je-li reklamaci vyhověno částečně, začne promlčecí lhůta znovu běžet pro tu část reklamace, která je ještě sporná. Kdo se na podání reklamace nebo na podání zprávy a vrácení dokladů odvolává, musí to prokázat. Další reklamace, které se týkají téhož nároku, nepozastavují promlčení.
Promlčené nároky již nelze uplatnit ani cestou protižaloby, ani námitky.
Jinak platí pro pozastavení a přerušení promlčení vnitrostátní právo.
ODDÍL VII VZÁJEMNÉ VZTAHY MEZI DOPRAVCI
ČLÁNEK 61 ROZDĚLENÍ JÍZDNÉHO A DOVOZNÉHO
Každý dopravce je povinen vyplatit zúčastněným dopravcům podíl připadající na ně z jízdného a dovozného, které vybral nebo měl vybrat. Způsob placení stanoví dohody mezi dopravci.
Článek 6 § 3, článek 16 § 3 a článek 25 platí také pro vztahy mezi navazujícími dopravci.
Vyplatil-li dopravce odškodnění podle těchto Jednotných právních předpisů, má právo na postih vůči dopravcům, kteří se podíleli na přepravě, podle následujících ustanovení:
a) dopravce, který škodu způsobil, odpovídá za tuto škodu výlučně sám;
b) je-li škoda způsobena více dopravci, odpovídá každý z nich za škodu, kterou způsobil; není-li takové rozlišení možné, rozdělí se odškodnění mezi dopravce podle písmene c);
c) nelze-li dokázat, který z dopravců škodu způsobil, rozdělí se odškodnění mezi všechny dopravce s výjimkou těch, kteří prokáží, že škodu nezpůsobili; rozdělení se uskuteční v poměru podílů na jízdném a dovozném, které připadají na jednotlivé dopravce.
Při platební neschopnosti některého z dopravců se podíl, připadající na tohoto dopravce, avšak jím neuhrazený, rozdělí mezi všechny ostatní dopravce, kteří se podíleli na přepravě, v poměru jim příslušejícího podílu na jízdném a dovozném.
Dopravce, vůči němuž je uplatňováno právo na postih podle článku 62, nemůže popírat, že dopravce, který právo na postih uplatňuje, platil po právu, bylo-li odškodnění určeno soudem, poté co byla prvně jmenovanému dopravci dána řádným ohlášením možnost vstoupit do sporu. Soud, u něhož se vede hlavní spor, určí lhůty pro ohlášení sporu a pro vstup do sporu.
Dopravce uplatňující právo na postih musí podat jedinou žalobu na všechny dopravce, se kterými se nedohodl; jinak právo na postih vůči nezažalovaným dopravcům zaniká.
Soud je povinen rozhodnout o všech postizích, kterými se zabývá, v jediném rozsudku.
Dopravce, který chce své právo na postih uplatnit soudně, může vznést svůj nárok u příslušného soudu státu, ve kterém má jeden ze zúčastněných dopravců své sídlo, pobočku nebo obchodní zastoupení, jejichž prostřednictvím byla přepravní smlouva uzavřena.
Je-li třeba podat žalobu na více dopravců, má žalující dopravce právo volby mezi soudy příslušnými podle § 4.
Řízení o postihu nesmějí být zahrnuta do řízení o odškodnění, které oprávněný podle přepravní smlouvy zahájil.
Dopravci mohou mezi sebou uzavírat dohody, které se od článků 61 a 62 odchylují.
JEDNOTNÉ PRÁVNÍ P ŘEDPISY PRO SMLOUVU O MEZINÁRODNÍ ŽELEZNIČNÍ PŘEPRAVĚ ZBOŽÍ (CIM - PŘÍPOJEK B K ÚMLUVĚ)
Tyto Jednotné právní předpisy platí pro každou smlouvu o přepravě zboží za úhradu po železničních tratích, leží-li místo převzetí zboží k přepravě a místo určené pro dodávku ve dvou různých členských státech. Uvedené platí bez ohledu na sídlo a státní příslušnost stran přepravní smlouvy.
Tyto Jednotné právní předpisy platí také pro smlouvy o přepravě zboží za úhradu po železničních tratích, leží-li místo převzetí zboží k přepravě a místo určené pro dodávku ve dvou různých státech, z nichž pouze jeden je státem členským, a dohodnou-li se smluvní strany, že smlouva podléhá těmto Jednotným právním předpisům.
Zahrnuje-li mezinárodní přeprava, která je předmětem jediné smlouvy, jako doplněk přepravy po železničních tratích překračující státní hranice přepravu po silnicích nebo na říčních linkách ve vnitrostátní dopravě členského státu, použijí se tyto Jednotné právní předpisy.
Zahrnuje-li mezinárodní přeprava, která je předmětem jediné smlouvy, jako doplněk přepravy po železničních tratích přepravu po moři nebo přepravu na říčních linkách překračující státní hranice, použijí se tyto Jednotné právní předpisy, provádí-li se přeprava po námořních nebo na říčních linkách po trasách, které jsou zapsány do seznamu tratí (linek), předvídaného v článku 24 § 1 Úmluvy.
Tyto Jednotné právní předpisy se nepoužijí pro přepravy mezi stanicemi na území sousedících států, provozuje-li infrastrukturu těchto stanic jeden nebo více provozovatelů se státní příslušností pouze k jednomu z těchto států.
Každý stát, který je smluvní stranou jiné Úmluvy o přímé mezinárodní přepravě zboží po železničních tratích srovnatelné s těmito Jednotnými právními předpisy a žádá o přístup k úmluvě, si může vyhradit, že tyto Jednotné právní předpisy bude používat pouze na přepravy na části železniční infrastruktury ležící na jeho území. Tato část železniční infrastruktury musí být přesně označena a musí navazovat na železniční infrastrukturu některého členského státu. Vznese-li některý stát takovou výhradu, platí tyto Jednotné právní předpisy pouze tehdy,
a) patří-li místo převzetí zboží k přepravě nebo místo určené pro dodávku, jakož i určená přepravní cesta k označené železniční infrastruktuře, nebo
b) spojuje-li označená železniční infrastruktura železniční infrastrukturu dvou členských států a je-li přepravní cestou pro tranzitní přepravu sjednanou v přepravní smlouvě.
Stát, který vznesl výhradu podle § 6, ji může prostřednictvím sdělení depozitáři kdykoli odvolat. Odvolání výhrady nabývá účinnosti jeden měsíc po dni, ve kterém o něm depozitář zpravil členské státy. Výhrada pozbývá účinnosti, pozbude-li úmluva uvedená v § 6 věta 1 pro tento stát platnosti.
ČLÁNEK 2 VEŘEJNOPRÁVNÍ PŘEDPISY
Přepravy, na které se použijí tyto Jednotné právní předpisy, podléhají v ostatních náležitostech veřejnoprávním předpisům, zejména předpisům o přepravě nebezpečného zboží, jakož i předpisům celního práva a práva na ochranu zvířat.
Pro účely těchto Jednotných právních předpisů označuje výraz
a) "dopravce" smluvního dopravce, s nímž odesílatel uzavřel přepravní smlouvu podle těchto Jednotných právních předpisů, nebo navazujícího dopravce, který je odpovědný na základě této smlouvy;
b) "výkonný dopravce" dopravce, který s odesílatelem neuzavřel přepravní smlouvu, ale na něhož dopravce podle písmene a) zcela nebo zčásti přenesl provádění přepravy po železničních tratích;
c) "Všeobecné přepravní podmínky" (Smluvní přepravní podmínky) podmínky dopravce, které podle práva existují v každém státě ve formě Všeobecných obchodních podmínek nebo tarifů, a které se uzavřením přepravní smlouvy stávají její součástí;
d) "intermodální přepravní jednotka" kontejner, výměnná nástavba, sedlový návěs nebo jiné srovnatelné přepravní jednotky, které se používají v intermodální přepravě.
Členské státy mohou uzavírat dohody, které předvídají odchylky od těchto Jednotných právních předpisů pro přepravy výlučně mezi dvěma stanicemi ležícími na obou stranách hranice, není-li mezi těmito stanicemi a hranicí žádná další stanice.
Pro přepravy mezi dvěma členskými státy tranzitem přes území státu, který není členským státem, mohou zúčastněné členské státy uzavírat dohody, které se od těchto Jednotných právních států odchylují.
Dohody podle § 1 a § 2 a jejich vstup v platnost se oznamují Mezivládní organizaci pro mezinárodní železniční přepravu. Generální sekretář Organizace o tom zpraví ostatní členské státy a zainteresované železniční podniky.
Pokud to tyto Jednotné právní předpisy výslovně nepřipouštějí, je každá dohoda, která se od těchto Jednotných právních předpisů přímo nebo nepřímo odchyluje, neplatná a nemá právní účinnost. Neplatnost takových dohod nemá za následek neplatnost ostatních ustanovení přepravní smlouvy. Bez ohledu na to může dopravce svou odpovědnost a své závazky vyplývající z těchto Jednotných právních předpisů rozšířit.
ODDÍL II UZAVŘENÍ A PROVÁDĚNÍ PŘEPRAVNÍ SMLOUVY
Přepravní smlouvou se dopravce zavazuje, že za úplatu přepraví zásilku na místo určení a tam ji dodá příjemci.
Přepravní smlouva se zaznamenává v nákladním listě podle jednotného vzoru. Chybí-li nákladní list, má-li nedostatky nebo byl-li ztracen, není tím dotčena existence a platnost přepravní smlouvy, která nadále podléhá těmto Jednotným právním předpisům.
Nákladní list podepisují odesílatel a dopravce. Podpis může být nahrazen otiskem razítka, strojovým účtovacím označením nebo jiným vhodným způsobem.
Dopravce je povinen vhodným způsobem potvrdit převzetí zásilky na druhopisu nákladního listu a předat tento druhopis odesílateli.
Nákladní list nemá význam konosamentu.
Pro každou zásilku je nutné použít jeden nákladní list. Není-li mezi odesílatelem a dopravcem dohodnuto jinak, smí být předmětem nákladního listu pouze náklad jediného vozu.
Při přepravě, která se dotýká celního území Evropského společenství nebo území, v němž se při expedici užívá společného postupu, musí být každá zásilka provázena nákladním listem, který odpovídá požadavkům článku 7.
Mezinárodní svazy dopravců stanoví ve shodě s mezinárodními svazy přepravců a úředními místy, jimž ve členských státech přísluší celní otázky, jakož i s každou mezivládní organizací regionálního hospodářského společenství, která je oprávněna k tvorbě zákonů v oblasti cel, jednotný vzor nákladního listu.
Nákladní list, včetně druhopisu nákladního listu, může mít podobu elektronických záznamů dat převoditelných na čitelné znaky písma. Postupy užité k záznamu a zpracování dat musejí být funkčně rovnocenné, zejména pokud jde o důkazní sílu takto zhotoveného nákladního listu.
ČLÁNEK 7 OBSAH NÁKLADNÍHO LISTU
Nákladní list musí obsahovat následující údaje:
b) jméno a adresu odesílatele;
c) jméno a adresu dopravce, který smlouvu uzavřel;
d) jméno a adresu toho, jemuž se zboží skutečně předává, není-li jím dopravce podle písmene c);
e) místo a datum převzetí zboží;
h) označení druhu zboží a obalu, u nebezpečného zboží označení předvídané v Řádu pro mezinárodní železniční přepravu nebezpečného zboží (RID);
i) počet kusů zásilky a zvláštní znaky a čísla potřebná k identifikaci kusového zboží;
j) číslo vozu u přeprav vozových zásilek;
k) číslo železničního vozidla, jede-li po vlastních kolech a je-li podáváno jako zboží k přepravě;
l) u intermodálních přepravních jednotek navíc druh, číslo nebo ostatní znaky nutné k identifikaci;
m) hrubá hmotnost zboží nebo údaj o množství v jiné formě;
n) přesný seznam listin vyžadovaných celními a jinými orgány státní správy, které jsou přiloženy k nákladnímu listu nebo které jsou dopravci k dispozici na blíže označeném úředním místě nebo na místě stanoveném smluvně;
o) náklady spojené s přepravou (dovozné, vedlejší poplatky, cla a jiné náklady, vzniklé od uzavření smlouvy až po dodání), je-li příjemce povinen je zaplatit, nebo jiný odkaz, že náklady je povinen zaplatit příjemce;
p) údaj, že přeprava podléhá i při opačném ujednání těmto Jednotným právním předpisům.
V určitých případech musí nákladní list dále obsahovat následující údaje:
a) u přeprav prováděných navazujícími dopravci dopravce, který se zavázal k dodání zboží, vyjádřil-li souhlas se zapsáním do nákladního listu;
b) náklady, které přebírá odesílatel;
c) částku dobírky, kterou je nutné vybrat při dodání zboží;
d) údaj o hodnotě zboží a částce zvláštního zájmu na dodání;
f) dohodnutou přepravní cestu;
g) seznam listin předaných dopravci, o nichž se nezmiňuje § 1 písmeno n);
h) údaje odesílatele o počtu a označení uzávěrů, které umístil na vůz.
Strany mohou do nákladního listu zapsat další údaje, které považují za účelné.
ČLÁNEK 8 ODPOVĚDNOST ZA ÚDAJE V NÁKLADNÍM LISTU
Odesílatel odpovídá za všechny náklady a škody, které dopravci vzniknou tím, že
a) údaje odesílatele v nákladním listu jsou nesprávné, nepřesné nebo neúplné, nebo nejsou zapsány na stanoveném místě, nebo
b) odesílatel opominul údaje předepsané v RID.
Zapíše-li dopravce na žádost odesílatele údaje do nákladního listu, předpokládá se až do prokázání opaku, že dopravce v této věci jednal jménem odesílatele.
Neobsahuje-li nákladní list údaj označený v článku 7 § 1 písm. p), odpovídá dopravce za všechny náklady a škody, které v důsledku tohoto opomenutí vzniknou osobě, která má dispoziční právo.
Opominul-li odesílatel údaje předepsané v RID, může dopravce zboží, budou-li to vyžadovat okolnosti, kdykoli vyložit, zničit nebo zneškodnit, aniž by bylo nutné poskytnout náhradu, pokud dopravce při převzetí zboží nebyl upozorněn na jeho nebezpečnou povahu.
Nedohodnou-li se odesílatel a dopravce jinak, hradí náklady (dovozné, vedlejší poplatky, cla a ostatní náklady, které vzniknou od uzavření smlouvy až po dodání) odesílatel.
Nejsou-li náklady na základě dohody mezi odesílatelem a dopravcem převedeny na příjemce a nepřevzal-li příjemce nákladní list, ani neuplatnil svá práva, která podle článku 17 § 3 vyplývají z přepravní smlouvy, ani nezměnil přepravní smlouvu podle článku 18, zůstává povinnost hrazení nákladů na odesílateli.
Dopravce je oprávněn kdykoli přezkoumat, zda jsou dodrženy přepravní podmínky a zda zásilka souhlasí s údaji odesílatele v nákladním listě. Týká-li se přezkoumání obsahu zásilky, provádí se podle možností za přítomnosti osoby, která má dispoziční právo; není-li to možné, přizve dopravce dva nezávislé svědky, pokud zákony a předpisy státu, ve kterém se přezkoumání koná, nestanoví jinak.
Nesouhlasí-li zásilka s údaji v nákladním listě nebo nejsou-li dodržena ustanovení pro přepravu zboží připuštěného k přepravě podmíněně, zapíše se výsledek přezkoumání do listu, který jako součást nákladního listu provází zboží, a také do druhopisu nákladního listu, pokud jím dopravce disponuje. V takovém případě váznou výdaje vzniklé přezkoumáním na zboží, jestliže nebyly uhrazeny ihned.
Odesílatel může při nakládání zboží požádat dopravce, aby přezkoumal stav zboží a jeho obal, jakož i správnost údajů v nákladním listě, které se týkají počtu kusů zásilky, jejich znaků a čísel, jakož i hrubé hmotnosti nebo jinak udaného množství. Dopravce je povinen provést přezkoumání pouze v tom případě, má-li pro to k dispozici přiměřené prostředky. Dopravce má nárok na náhradu nákladů přezkoumání. Výsledek přezkoumání se zapíše do nákladního listu.
ČLÁNEK 12 DŮKAZNÍ SÍLA NÁKLADNÍHO LISTU
Nákladní list slouží až do prokázání opaku jako doklad pro uzavření a obsah přepravní smlouvy, jakož i pro převzetí zboží dopravcem.
provedl-li nakládku zboží dopravce, dokazuje nákladní list až do prokázání opaku stav zboží a jeho obalu podle údajů v nákladním listě a, v případě chybějících údajů, stav bez vad při převzetí zboží dopravcem a správnost údajů v nákladním listu, pokud jde o počet kusů zásilky, jejich znaky a čísla, jakož i hrubou hmotnost nebo jinak udané množství,
Provedl-li nakládku odesílatel, dokazuje nákladní list až do prokázání opaku stav zboží a jeho obalu podle údajů v nákladním listě a, v případě chybějících údajů, stav bez vad a správnost údajů podle § 2 pouze tehdy, když je dopravce přezkoumal a zapsal souhlasný výsledek svého přezkoumání do nákladního listu.
Nákladní list však neslouží jako důkaz, obsahuje-li odůvodněnou výhradu. Výhrada může být odůvodněna zejména tím, že dopravce nedisponoval přiměřenými prostředky k přezkoumání správnosti údajů v nákladním listě.
ČLÁNEK 13 NAKLÁDKA A VYKLÁDKA ZBOŽÍ
Odesílatel a dopravce se dohodnou, komu přísluší nakládka a vykládka zboží. Pokud taková dohoda chybí, týká se povinnost nakládky a vykládky u kusových zásilek dopravce, zatímco u vozových zásilek se povinnost nakládky týká odesílatele a povinnost vykládky po dodání se týká příjemce.
Nakládá-li zboží odesílatel, odpovídá za všechny následky vadného naložení a je zejména povinen nahradit dopravci škodu, která mu tím vznikla. Dopravce musí vadné naložení dokázat.
Odesílatel odpovídá dopravci za všechny škody a náklady vzniklé tím, že obal chybí nebo je vadný, ledaže závada byla zřejmá nebo byla dopravci při převzetí zboží známa a dopravce k tomu neučinil žádné výhrady.
ČLÁNEK 15 PLNĚNÍ PŘEDPISŮ ORGÁNŮ STÁTNÍ SPRÁVY
Odesílatel je povinen k nákladnímu listu přiložit listiny nutné ke splnění celních nebo jiných předpisů orgánů státní správy před dodáním zboží, nebo tyto listiny dát k dispozici dopravci a sdělit mu všechny potřebné informace.
Dopravce není povinen přezkoumat, zda jsou tyto listiny a informace správné a dostačující. Odesílatel odpovídá dopravci za všechny škody vzniklé chyběním, neúplností nebo nesprávností listin a informací, pokud nevznikly zaviněním dopravce.
Dopravce odpovídá za následky ztráty nebo nesprávného použití listin, které jsou uvedeny v nákladním listě a jsou k němu přiloženy, nebo které byly dopravci předány, ledaže ztráta nebo škoda vzniklá nesprávným použitím těchto listin má svůj původ v okolnostech, jimž dopravce nemohl zabránit a jejichž následky nemohl odvrátit. Dopravce však není povinen poskytnout vyšší náhradu škody než při ztrátě zboží.
Odesílatel může záznamem v nákladním listě nebo příjemce příkazem podle článku 18 § 3 žádat,
a) aby se on sám nebo jeho zmocněnec účastnil plnění předpisů celních nebo jiných orgánů státní správy za tím účelem, aby podal všechny informace a předložil nutná prohlášení;
b) aby on sám nebo jeho zmocněnec provedl plnění celních nebo jiných předpisů orgánů státní správy, připouštějí-li to zákony a předpisy státu, ve kterém řízení probíhá;
c) aby v případě, že se on sám nebo jeho zmocněnec účastní plnění celních nebo jiných předpisů orgánů státní správy nebo tyto předpisy provádí, zaplatil cla a jiné náklady, připouštějí-li to zákony a předpisy státu, ve kterém řízení probíhá.
Ani odesílatel, ani příjemce, který má dispoziční právo, ani jejich zmocněnec nesmějí vzít zboží do držení.
Označil-li odesílatel pro splnění předpisů celních nebo jiných orgánů státní správy místo, ve kterém toto splnění není kvůli platným předpisům možné, nebo předepsal-li pro řízení jiný postup, který nelze provést, pak dopravce jedná tak, jak to považuje za nejvýhodnější pro oprávněného, a zpraví odesílatele o učiněných opatřeních.
Převzal-li odesílatel placení cel, smí dopravce provést celní řízení cestou nebo v místě určení.
Nepřevezme-li příjemce nákladní list ve lhůtě, kterou stanoví předpisy platné v místě určení, může dopravce postupovat podle § 5.
Odesílatel je povinen zabezpečit, aby zabalení a přikrytí zboží odpovídalo celním nebo jiným předpisům orgánů státní správy. Pokud odesílatel nezabalil nebo nepřikryl zboží podle těchto předpisů, může se o to postarat dopravce; vzniklé výdaje váznou na zboží.
Dodací lhůta se stanoví dohodou mezi odesílatelem a dopravcem. Pokud taková dohoda chybí, nesmí být dodací lhůta delší než ta, která vyplývá z §§ 2 až 4.
S výhradou §§ 3 a 4 činí nejdelší dodací lhůty:
a)
pro vozové zásilky:
- výpravní lhůta …………………………………………………………….. 12 hod.
- přepravní lhůta za každých započatých 400 km ……………………….. 24 hod.
b)
pro kusové zásilky:
- výpravní lhůta …………………………………………………………….. 24 hod.
- přepravní lhůta za každých započatých 200 km ………………………... 24 hod.
Vzdálenost se vztahuje na smluvenou, při chybějící dohodě na nejkratší možnou přepravní cestu.
Dopravce může stanovit přirážky k dodacím lhůtám o určité délce v následujících případech:
a)
pro zásilky přepravované
- po tratích s rozdílným rozchodem,
- po moři nebo vnitrostátních vodních cestách,
- po silnici, neexistuje-li žádné železniční spojení;
b) za mimořádných okolností, které mají za následek neobvyklý vzrůst přepravy nebo neobvyklé provozní potíže.
Délka prodloužených dodacích lhůt musí být patrná ze Všeobecných přepravních podmínek.
Dodací lhůta počíná přijetím zboží k přepravě; prodlužuje se o délku zdržení, které vzniklo bez zavinění dopravce. Dodací lhůta neplyne o nedělích a zákonem stanovených svátcích.
Dopravce je povinen příjemci v místě určeném pro dodávku vydat nákladní list a dodat zboží proti potvrzení příjmu a zaplacení pohledávek vyplývajících z přepravní smlouvy.
Dodání zboží příjemci je postaveno na roveň, jestliže podle předpisů platných v místě dodání:
a) zboží se vydá celním nebo daňovým úřadům v jejich výpravních místnostech nebo skladištích, nejsou-li tato zařízení pod dohledem dopravce,
b) zboží se uskladní u dopravce nebo u zasilatele nebo ve veřejném skladišti.
Po přivezení zboží do místa dodání má příjemce právo vyžadovat od dopravce vydání nákladního listu a dodání zboží. Je-li zjištěna ztráta zboží nebo nedošlo-li zboží ve lhůtě stanovené v článku 29 § 1, může příjemce vlastním jménem uplatňovat vůči dopravci svá práva vyplývající z přepravní smlouvy.
Oprávněný může odmítat příjem zboží i po převzetí nákladního listu a zaplacení pohledávek vyplývajících z přepravní smlouvy tak dlouho, dokud nebude vyhověno jeho požadavku na zjištění škody, o které tvrdí, že k ní došlo.
V ostatním se dodání zboží provádí podle předpisů platných v místě dodání.
Je-li zboží příjemci dodáno bez předchozího vybrání dobírky váznoucí na zboží, je dopravce povinen nahradit odesílateli škodu až do částky dobírky, s výhradou jeho postihu vůči příjemci.
ČLÁNEK 18 PRÁVO DISPONOVAT ZBOŽÍM
Odesílatel je oprávněn disponovat zbožím a dodatečně měnit přepravní smlouvu. Může požadovat, aby dopravce
c) zboží vydal jiné osobě než příjemci, který je uveden v nákladním listě;
d) zboží vydal na jiném místě, než je místo uvedené v nákladním listě.
Právo odesílatele na změnu přepravní smlouvy zaniká, i když vlastní druhopis nákladního listu, v případech, kdy příjemce
c) uplatnil svá práva podle článku 17 § 3;
d) má dispoziční právo podle § 3; od tohoto okamžiku musí dopravce dbát příkazů a pokynů příjemce.
Právo na změnu přepravní smlouvy přísluší příjemci s výhradou opačného záznamu odesílatele již od vystavení nákladního listu.
Právo příjemce na změnu přepravní smlouvy zaniká v případech, kdy příjemce
c) uplatnil svá práva podle článku 17 § 3;
d) předepsal podle § 5, že zboží má být vydáno třetí osobě, a tato osoba uplatnila svá práva podle článku 17 § 3.
Předepsat-li příjemce, že zboží má být vydáno třetí osobě, není tato osoba oprávněna měnit přepravní smlouvu.
ČLÁNEK 19 VÝKON DISPOZIČNÍHO PRÁVA
Chce-li odesílatel nebo, v případě uvedeném v článku 18 § 3, příjemce měnit dodatečně přepravní smlouvu, je povinen předložit dopravci druhopis nákladního listu, do kterého se zapíší změny.
Odesílatel nebo, v případě uvedeném v článku 18 § 3, příjemce je povinen nahradit dopravci všechny náklady a škody, které vzniknou provedením dodatečných změn.
Provedení dodatečných změn musí být v okamžiku, ve kterém příkazy dojdou k osobám, které je mají provést, možné, přípustné a požadovatelné a zejména nesmí narušit pravidelný provoz dopravce, ani poškodit odesílatele nebo příjemce jiných zásilek.
Dodatečné změny nesmí vést k rozdělení zásilky.
Nemůže-li dopravce s ohledem na podmínky stanovené v § 3 provést dispozice, které obdržel, je povinen o tom neprodleně informovat toho, kdo změnu požadoval.
Dopravce ručí při svém zavinění za následky, které vyplývají z toho, že dodatečnou změnu neprovedl nebo ji provedl pouze nedostatečně. Není však povinen poskytnout vyšší náhradu škody než při ztrátě zboží.
Provádí-li dopravce dodatečné změny požadované odesílatelem, aniž by si nechal předložit druhopis nákladního listu, odpovídá příjemci za vzniklou škodu, jestliže byl příjemci předán nákladní list. Dopravce však není povinen poskytnout vyšší náhradu škody než při ztrátě zboží.
Vznikne-li přepravní překážka, rozhodne dopravce, zda je účelné přepravovat zboží dále po změněné přepravní cestě, nebo zda je v zájmu osoby mající dispoziční právo, aby si od ní dopravce vyžádal pokyn, přičemž jí sdělí všechny potřebné údaje, jimiž sám disponuje.
Není-li další přeprava možná, vyžádá si dopravce pokyn osoby mající dispoziční právo. Nemůže-li dopravce obdržet pokyny v přiměřené lhůtě, je povinen učinit taková opatření, která považuje za nejlepší v zájmu osoby mající dispoziční právo.
Vznikne-li překážka při dodání, je dopravce povinen uvědomit o tom neprodleně odesílatele a vyžádat si jeho pokyny, pokud odesílatel nepožádal údajem v nákladním listu, aby mu bylo zboží při vzniku překážky při dodání bez dalšího vráceno.
Pomine-li překážka při dodání dříve, než dopravci dojdou pokyny odesílatele, vydá se zboží příjemci. Odesílatel o tom musí být bezodkladně vyrozuměn.
Odmítá-li příjemce přijmout zboží, je odesílatel oprávněn vydat pokyny i tehdy, nemůže-li se prokázat druhopisem nákladního listu.
Vznikne-li překážka při dodání poté, co příjemce změnil přepravní smlouvu podle článku 18 §§ 3 až 5, je dopravce povinen podat tomuto příjemci zprávu.
ČLÁNEK 22 NÁSLEDKY PŘEKÁŽEK V PŘEPRAVĚ A DODÁNÍ ZBOŽÍ
Dopravce má nárok na náhradu nákladů, které mu vzniknou tím, že
c) pokyny, které požadoval, neobdrží nebo je neobdrží včas,
d) činí rozhodnutí podle článku 20 § 1, aniž by si vyžádal pokyn,
ledaže tyto náklady vznikly jeho zaviněním. Dopravce může zejména vybrat přepravné za skutečnou přepravní cestu a nárokovat odpovídající dodací lhůtu.
V případech uvedených v článku 20 § 2 a v článku 21 § 1 může dopravce ihned vyložit zboží na náklady osoby s dispozičním oprávněním. Po vyložení zboží se přeprava považuje za ukončenou. Dopravce je potom povinen uschovat zboží pro osobu s dispozičním oprávněním. Dopravce však také může zboží svěřit třetí osobě; v takovém případě odpovídá pouze za pečlivý výběr třetí osoby. Zboží zůstává zatíženo pohledávkami vyplývajícími z přepravní smlouvy, jakož i všemi ostatními náklady.
Dopravce může dát podnět k prodeji zboží, aniž by vyčkal pokynů osoby s dispozičním oprávněním, jedná-li se o zboží podléhající zkáze nebo opravňuje-li k takovému opatření stav zboží nebo nejsou-li náklady na úschovu přiměřené hodnotě zboží. Dopravce může dát podnět k prodeji zboží také v ostatních případech, kdy v přiměřené lhůtě neobdrží opačné pokyny osoby s dispozičním právem, jejichž provedení lze od něho rozumně požadovat.
Je-li zboží prodáno, výnos se po odečtení nákladů, které zboží zatěžují, dá k dispozici osobě s dispozičním oprávněním. Je-li výnos nižší než tyto náklady, je odesílatel povinen rozdíl uhradit.
Způsob prodeje se stanoví podle zákonů a předpisů nebo zvyklostí místa, v němž se zboží nalézá.
Nedá-li odesílatel při překážkách v přepravě a dodání zboží v přiměřené lhůtě žádný pokyn a nelze-li překážku v přepravě nebo dodání odstranit podle § 2 nebo § 3, může dopravce vrátit zboží zpět odesílateli na jeho náklady nebo, je-li to ospraveditelné, může zboží zničit.
Dopravce odpovídá za škodu vzniklou úplnou nebo částečnou ztrátou nebo poškozením zboží v době od přijetí zboží až do jeho dodání, jakož i za škodu vzniklou překročením dodací lhůty, nezávisle na tom, které železniční infrastruktury se použije.
Dopravce je této odpovědnosti zproštěn, došlo-li ke ztrátě, poškození nebo překročení dodací lhůty zaviněním oprávněné osoby, příkazem oprávněné osoby, který nezavinil dopravce, zvláštními vadami zboží (vnitřní zkázou, ubýváním atd.) nebo okolnostmi, kterým dopravce nemohl zabránit a jejichž následky nemohl odvrátit.
Dopravce je této odpovědnosti zproštěn, vyplývá-li ztráta nebo poškození ze zvláštního nebezpečí spojeného s jednou nebo s několika z následujících skutečností:
a) přeprava v otevřených vozech podle Všeobecných přepravních podmínek nebo je-li tak výslovně dohodnuto a zapsáno v nákladním listě; s výhradou škod, které nastaly v důsledku povětrnostních vlivů, se za přepravu v otevřených vozech nepovažuje přeprava zboží v intermodálních přepravních jednotkách a v uzavřených silničních vozidlech přepravovaných na železničních vozech; použije-li odesílatel pro přepravu zboží v otevřených vozech plachty, odpovídá dopravce pouze v rozsahu, který mu přísluší pro přepravu v otevřených vozech bez plachty, a to i tehdy, jedná-li se o zboží, které se podle Všeobecných přepravních podmínek nepřepravuje v otevřených vozech;
b) chybějící nebo vadný obal u zboží, které je v důsledku své povahy při nezabalení nebo nedostatečném zabalení vystaveno nebezpečí ztráty nebo poškození;
c) nakládání zboží odesílatelem nebo vykládání zboží příjemcem;
d) přirozená povaha určitého zboží, v jejímž důsledku je vystaveno nebezpečí úplné nebo částečné ztráty nebo poškození, zejména lomem, zrezavěním, vnitřní zkázou, vysycháním, roztroušením;
e) nesprávné, nepřesné nebo neúplné označení nebo číslování kusů zásilky;
g) přeprava, která podle příslušných ustanovení nebo podle dohody uzavřené mezi odesílatelem a dopravcem a uvedené v nákladním listu musí být doprovázena, pokud ztráta nebo poškození vznikly z nebezpečí, které mělo být doprovodem odvráceno.
ČLÁNEK 24 ODPOVĚDNOST PŘI PŘEPRAVĚ ŽELEZNIČNÍCH VOZIDEL JAKO ZBOŽÍ
U přeprav železničních vozidel, která jedou na vlastních kolech a byla podána k přepravě jako zboží, odpovídá dopravce za škodu vzniklou ztrátou nebo poškozením železničního vozidla nebo jeho částí v době od přijetí vozidla až do okamžiku dodání, neprokáže-li, že škoda nebyla způsobena jeho zaviněním.
Dopravce neodpovídá za ztrátu neupevněných částí, které nejsou zapsány na podélných stranách vozidla nebo nejsou uvedeny v seznamu umístěném ve vozidle.
Důkaz o tom, že ztráta, poškození nebo překročení dodací lhůty byly způsobeny některou ze skutečností uvedených v článku 23 § 2, přísluší dopravci.
Doloží-li dopravce, že ztráta nebo poškození mohly podle okolností případu vzniknout z jednoho nebo více zvláštních nebezpečí uvedených v článku 23 § 3, platí domněnka, že z nich škoda vznikla. Oprávněná osoba má však právo prokázat, že škoda nebyla nebo nebyla výlučně způsobena některým z těchto nebezpečí.
Domněnka podle § 2 neplatí v případě uvedeném v článku 23 § 3 písm. a) u mimořádně velké ztráty nebo u ztráty celých kusů zásilky.
Provádí-li přepravu, která je předmětem jediné smlouvy, více na sebe navazujících dopravců, vstupuje každý dopravce převzetím zboží s nákladním listem do přepravní smlouvy v míře stanovené tímto nákladním listem a přebírá závazky, které z toho vyplývají. V tomto případě odpovídá každý dopravce za provedení přepravy po celé trati až k dodání.
Přenesl-li dopravce provádění přepravy zcela nebo zčásti na výkonného dopravce, bez ohledu na to, zda k tomu byl na základě přepravní smlouvy oprávněn či nikoli, zůstává i nadále odpovědný za celkovou přepravu.
Všechna ustanovení těchto Jednotných právních předpisů rozhodná pro odpovědnost dopravce platí také pro odpovědnost výkonného dopravce za přepravu, kterou provádí. Články 36 a 41 se použijí, je-li uplatňován nárok vůči zaměstnancům a jiným osobám, které výkonný dopravce používá k provádění přepravy.
Zvláštní ujednání, na jehož základě dopravce přebírá závazky, které mu tyto Jednotné právní předpisy neukládají, nebo se vzdává práv, která mu tyto Jednotné právní předpisy zaručují, se týká výkonného dopravce pouze tehdy, vyslovil-li s ním písemný souhlas. Dopravce zůstává vázán povinnostmi, které vyplývají z takovéhoto zvláštního ujednání nebo z prohlášení o vzdání se práv nezávisle na tom, zda výkonný dopravce takový souhlas vyslovil.
Nesou-li odpovědnost jak dopravce, tak i výkonný dopravce, odpovídají jako společní dlužníci.
Celková částka odškodnění, kterou lze vyžadovat od dopravce, výkonného dopravce, jakož i od jejich zaměstnanců a jiných osob, které při provádění přepravy používají, nesmí překročit maximální částky stanovené v těchto Jednotných právních předpisech.
Práva dopravce a výkonného dopravce na vzájemný postih nejsou tímto článkem dotčena.
ČLÁNEK 28 DOMNĚNKA O ŠKODĚ PŘI NOVÉM PODEJI ZÁSILKY
Je-li zásilka, která byla podána podle těchto Jednotných právních předpisů, podávána nově podle týchž právních předpisů a zjistí-li se po tomto novém podeji částečná ztráta nebo poškození, platí domněnka, že částečná ztráta nebo poškození vznikly během poslední přepravní smlouvy, pokud zásilka zůstala v opatrování dopravce a byla beze změny nově podána v takovém stavu, v jakém došla do místa nového podeje.
Uvedená domněnka platí i tehdy, jestliže přepravní smlouva předcházející novému podeji nepodléhala těmto Jednotným právním předpisům, pokud by bylo možné tyto předpisy použít u přímého podeje z původního místa odeslání do konečného místa dodání.
Domněnka platí dále tehdy, jestliže přepravní smlouva předcházející novému podeji podléhala jiné Úmluvě o přímé mezinárodní přepravě zboží po železničních tratích, která je srovnatelná s těmito Jednotnými právními předpisy, a obsahuje-li tato úmluva stejnou právní domněnku ve prospěch zásilek, které byly podány podle těchto Jednotných právních předpisů.
ČLÁNEK 29 DOMNĚNKA O ZTRÁTĚ ZBOŽÍ
oprávněný může bez dalšího dokazování považovat zboží za ztracené, nebylo-li do třiceti dnů po uplynutí dodací lhůty dodáno příjemci nebo nebylo-li mu připraveno k dispozici.
Oprávněný může při přijetí odškodnění za ztracené zboží písemně požádat, aby mu byla bezodkladně podána zpráva v případě, že zboží bude nalezeno do jednoho roku po vyplacení odškodnění. Dopravce vydá o této žádosti potvrzení.
Oprávněný může do třiceti dnů po přijetí zprávy podle § 2 požadovat, aby mu zboží bylo dodáno proti uhrazení pohledávek vyplývajících z přepravní smlouvy a proti vrácení obdrženého odškodnění, popřípadě při odečtení nákladů obsažených v odškodnění. Oprávněný však má nadále nárok na odškodnění za překročení dodací lhůty podle článků 33 a 35.
Nebyla-li podána žádost zmíněná v § 2 nebo nebyl-li udělen žádný pokyn ve lhůtě stanovené v § 3, anebo bylo-li zboží nalezeno později než za jeden rok od vyplacení odškodnění, disponuje dopravce zbožím podle zákonů a předpisů místa, ve kterém se zboží nachází.
ČLÁNEK 30 ODŠKODNĚNÍ PŘI ZTRÁTĚ
Při úplné nebo částečné ztrátě zboží je dopravce povinen bez další náhrady škody vyplatit odškodnění, které se vypočte podle ceny na burze, popřípadě podle tržní ceny, a chybí-li obě, podle obecné hodnoty zboží stejného druhu a jakostí platné v den a v místě, kde bylo zboží přijato k přepravě.
Odškodnění činí nejvýš 17 zúčtovacích jednotek za každý chybějící kilogram hrubé hmotnosti.
Při ztrátě železničního vozidla, jedoucího na vlastních kolech, které bylo podáno k přepravě jako zboží, intermodální přepravní jednotky nebo jejich částí je odškodnění bez další náhrady škody omezeno na obecnou hodnotou vozidla, intermodální přepravní jednotky nebo jejich částí v den a na místě ztráty. Nelze-li den a místo ztráty zjistit, je odškodnění omezeno na obecnou hodnotu v den a na místě převzetí.
Dopravce je povinen nahradit kromě toho dovozné, zaplacená cla a ostatní částky uhrazené v souvislosti s přepravou ztraceného zboží s výjimkou spotřební daně za zboží, které se přepravuje v přerušeném celním řízení.
ČLÁNEK 31 ODPOVĚDNOST PŘI ÚBYTKU HMOTNOSTI
U zboží, které je při přepravě v důsledku své přirozené povahy zpravidla vystaveno nebezpečí úbytku hmotnosti, odpovídá dopravce bez ohledu na délku projeté trasy pouze za tu část úbytku hmotnosti, která přesahuje následující procentní sazby:
a) dvě procenta hmotnosti u kapalin nebo u zboží podaného k přepravě ve vlhkém stavu;
b) jedno procento hmotnosti u suchého zboží.
Na omezení odpovědnosti podle § 1 se dopravce nemůže odvolávat, prokáže-li se, že ztráta nevyplývá podle okolností případu z příčin, které byly rozhodující pro přípustné procentní sazby.
Přepravuje-li se více kusů nákladu s týmž nákladním listem, vypočítává se úbytek hmotnosti pro každý kus, pokud je jeho hmotnost při odeslání udána v nákladním listě jednotlivě nebo lze-li ji zjistit jiným způsobem.
Při úplné ztrátě zboží nebo při ztrátě jednotlivých kusů nákladu se při výpočtu odškodnění za úbytek hmotnosti nesráží nic.
Tímto článkem nejsou nijak dotčeny články 23 a 25.
ČLÁNEK 32 ODŠKODNĚNÍ PŘI POŠKOZENÍ
Při poškození zboží je dopravce povinen bez další náhrady škody vyplatit odškodnění, které odpovídá snížení hodnoty zboží. Základem pro výpočet této částky je procentní sazba, o niž byla snížena hodnota zboží zjištěná podle článku 30 v místě určení.
Odškodnění nepřesáhne
a) částku, kterou by bylo nutné uhradit v případě úplné ztráty, je-li poškozením znehodnocena celá zásilka;
b) částku, kterou by bylo nutné uhradit v případě ztráty znehodnocené části, je-li poškozením znehodnocena pouze část zásilky.
Při poškození železničního vozidla, jedoucího na vlastních kolech, které bylo podáno k přepravě jako zboží, intermodální přepravní jednotky nebo jejich částí se odškodnění omezí na náklady na opravu bez další náhrady škody. Odškodnění nepřesáhne částku, kterou by bylo nutno uhradit v případě ztráty.
Dopravce je kromě toho povinen uhradit náklady uvedené v článku 30 § 4 v poměru stanoveném v § 1.
ČLÁNEK 33 ODŠKODNĚNÍ PŘI PŘEKROČENÍ DODACÍ LHŮTY
Vznikne-li překročením dodací lhůty škoda včetně poškození, je dopravce povinen vyplatit odškodnění, které činí nejvýše čtyřnásobek dovozného.
Při úplné ztrátě zboží se odškodnění podle § 1 neposkytuje souběžně s odškoděním podle článku 30.
Při částečné ztrátě zboží činí odškodnění podle § 1 nejvýše čtyřnásobek přepravného připadajícího na ztracenou část zásilky.
Při poškození zboží, které není důsledkem překročení dodací lhůty, se odškodnění podle § 1 poskytne případně souběžně s odškodněním podle článku 32.
Odškodnění podle § 1 nesmí být spolu s odškodněním podle článků 30 a 32 v žádném případě celkově vyšší než odškodnění při úplné ztrátě zboží.
Je-li dodací lhůta stanovena podle článku 16 § 1 dohodou, lze v této dohodě předvídat úpravu odškodnění odlišnou od § 1. Jsou-li v takovém případě dodací lhůty podle článku 16 §§ 2 až 4 překročeny, může oprávněný vyžadovat odškodnění podle uvedené dohody nebo odškodnění stanovené v §§ 1 až 5.
ČLÁNEK 34 ODŠKODNĚNÍ PŘI UDÁNÍ HODNOTY
Odesílatel a dopravce se mohou dohodnout, že odesílatel uvede v nákladním listu hodnotu zboží, která překračuje maximální částku stanovenou v článku 30 § 2. V takovém případě nastupuje uvedená částka na místo maximální částky.
ČLÁNEK 35 ODŠKODNĚNÍ PŘI UDÁNÍ ZÁJMU NA DODÁNÍ
Odesílatel a dopravce se mohou dohodnout, že odesílatel uvede zapsáním vyčíslené částky do nákladního listu pro případ ztráty nebo poškození a pro případ překročení dohodnuté dodací lhůty zvláštní zájem na dodání zboží. Při udání zájmu na dodání zboží může být kromě odškodnění předvídaných v článku 30, 32 a 33 požadována náhrada další prokázané škody až do výše udané částky.
ČLÁNEK 36 ZÁNIK PRÁVA NA OMEZENÍ ODPOVĚDNOSTI
Omezení odpovědnosti předvídaná v článku 15 § 3, článku 19 § 6 a § 7, v článku 30, 32 až 35 se nepoužijí, prokáže-1i se, že škoda byla způsobena jednáním nebo opomenutím dopravce, k němuž došlo buď se záměrem takovou škodu způsobit, nebo lehkomyslností a s vědomím, že by k takové škodě pravděpodobně mohlo dojít,
ČLÁNEK 37 PŘEPOČET A ZÚROČENÍ ODŠKODNĚNÍ
Je-li nutné při výpočtu odškodnění přepočítat částky vyjádřené v cizí měně, přepočítají se podle kursu platného v den a v místě výplaty odškodného.
Oprávněný může žádat úroky z odškodnění ve výši pěti procent ročně, a to ode dne reklamace podle článku 43 nebo, nebyla-li podána reklamace, ode dne podání žaloby.
Nepředloží-li oprávněný dopravci doklady potřebné ke konečnému vyřízení reklamace v přiměřené lhůtě, která jí byla stanovena, pozastaví se nabíhání úroků počínaje uplynutím této lhůty až do předání těchto dokladů.
ČLÁNEK 38 ODPOVĚDNOST V PŘEPRAVĚ ŽELEZNICE-MOŘE
U přeprav železnice-moře po námořních linkách podle článku 24 § 1 Úmluvy může každý stát tím, že požádá, aby byla do seznamu linek podléhajících těmto Jednotným právním předpisům zapsána příslušná poznámka, důvody pro zproštění odpovědnosti podle článku 23 doplnit o důvody dále uvedené, avšak pouze v jejich celku:
a) požár, prokáže-li dopravce, že nevznikl jeho zaviněním ani zaviněním kapitána, lodní posádky, lodivoda nebo osob v jeho službách;
b) záchrana nebo pokus o záchranu života nebo majetku na moři;
c) naložení zboží na palubu, dal-li k tomu odesílatel v nákladním listě souhlas a není-li zboží přepravováno v železničních vozech;
d) nebezpečí nebo nehody na moři nebo na jiných splavných vodách.
Dopravce se může odvolávat na důvody uvedené v § 1 pouze tehdy, prokáže-li, že ztráta, poškození nebo překročení dodací lhůty vznikly na námořní lince od začátku nakládání zboží na loď do vyložení zboží z lodi.
Odvolává-li se dopravce na důvody pro zproštění odpovědnosti uvedené v § 1, odpovídá přesto, prokáže-li oprávněný, že ztráta, poškození nebo překročení dodací lhůty vzniklá zaviněním dopravce, kapitána, lodní posádky, lodivoda nebo osob ve službách dopravce.
Obsluhuje-li jednu námořní linku více podniků zapsaných do seznamu linek podle článku 24 § 1 Úmluvy, musí platit pro všechny podniky stejné předpisy o odpovědnosti. Byly-li tyto podniky zapsány do seznamu na žádost několika členských států, musí mezi těmito státy kromě toho dojít nejdříve k dohodě o používání těchto předpisů o odpovědnosti.
Opatření učiněná podle §§ 1 a 4 se oznámí generálnímu sekretáři. Tato opatření vstoupí v platnost nejdříve po uplynutí 30 dnů ode dne, ve kterém generální sekretář o těchto opatřeních zpraví ostatní státy. Zásilky na cestě nejsou těmito opatřeními dotčeny.
ČLÁNEK 39 ODPOVĚDNOST PŘI JADERNÉ UDÁLOSTI
Dopravce je zproštěn odpovědnosti, která mu přísluší podle těchto Jednotných právních předpisů, byla-li škoda způsobena jadernou událostí a odpovídá-li podle zákonů a předpisů státu o odpovědnosti v oblasti jaderné energie za tuto škodu vlastník jaderného zařízení nebo osoba postavená mu na roveň.
ČLÁNEK 40 OSOBY, ZA KTERÉ DOPRAVCE ODPOVÍDÁ
Dopravce odpovídá za své zaměstnance a za jiné osoby, které používá při provádění přepravy, vykonávají-li tito zaměstnanci a jiné osoby své povinnosti. Provozovatelé železniční infrastruktury, na níž se přeprava uskutečňuje, jsou považováni za osoby, které dopravce používá při provádění přepravy.
Ve všech případech, ve kterých se použijí tyto Jednotné právní předpisy, může být vůči dopravci uplatňován nárok na náhradu škody, ať již spočívá na jakémkoli právním základě, pouze za předpokladů a omezení uvedených v těchto Jednotných právních předpisech.
Totéž platí pro nároky vůči zaměstnancům a jiným osobám, za které dopravce odpovídá podle článku 40.
Zjistí-li dopravce částečnou ztrátu nebo poškození nebo se lak domnívá či tvrdí-li to oprávněný, je dopravce povinen bez průtahů podle druhu škody zjistit stav zboží, jeho hmotnost a, pokud je to možné, rozsah a příčinu škody, jakož i okamžik jejího vzniku a sepsat o tom komerční zápis, a to v přítomnosti oprávněného, je-li to možné.
Opis tohoto komerčního zápisu je oprávněnému vydán zdarma.
Neuzná-li oprávněný zjištění uvedená komerčním v zápise, může požadovat, aby stav a hmotnost zboží, jakož i příčiny a výše škody byly zjištěny znalcem jmenovaným stranami přepravní smlouvy nebo soudem. Postup se řídí zákony a předpisy státu, ve kterém se zjištění provádí.
Reklamace z přepravní smlouvy se podávají písemně dopravci, vůči němuž lze uplatňovat nároky soudní cestou.
Reklamace mohou podávat osoby, které jsou oprávněny k soudnímu uplatňování nároků vůči dopravci.
Podává-li reklamaci odesílatel, musí předložit druhopis nákladního listu. V opačném případě musí předložit souhlas příjemce nebo prokázat, že příjemce odmítl zásilku převzít.
Podává-li reklamaci příjemce, musí předložit nákladní list, byl-li mu odevzdán.
Nákladní list, druhopis nákladního listu a jiné doklady, které chce oprávněný připojit k reklamaci, se předkládají v originálech nebo v opisech, na žádost dopravce v náležitě ověřené formě.
Při vyřizování reklamace může dopravce vyžadovat předložení nákladního listu, druhopisu nákladního listu nebo potvrzení o dobírce v originále, aby v nich zaznamenal vyřízení reklamace.
ČLÁNEK 44 OSOBY OPRÁVNĚNÉ K SOUDNÍMU UPLATŇOVÁNÍ NÁROKŮ
S výhradou §§ 3 a 4 jsou k soudnímu uplatňování nároků z přepravní smlouvy oprávněni
a) odesílatel až do okamžiku, kdy příjemce
3. uplatnil práva, která mu náleží podle článku 17 § 3 nebo článku 18 § 3;
3. uplatnil práva, která mu náleží podle článku 17 § 3 nebo článku 18 § 3.
Právo žaloby, které náleží příjemci, však zaniká, jakmile osoba označená příjemcem podle článku 18 § 5 odebere nákladní list, přijme zboží nebo uplatní práva, která jí náleží podle článku 17 § 3.
K soudnímu uplatňování nároků na vrácení částek, které byly uhrazeny na základě přepravní smlouvy, je oprávněn pouze ten, kdo platbu provedl.
K soudnímu uplatňování nároků z dobírky je oprávněn pouze odesílatel.
Odesílatel je povinen předložit při soudním uplatňování nároků druhopis nákladního listu. V opačném případě musí předložit souhlas příjemce nebo prokázat, že příjemce odmítl zásilku přijmout. Odesílatel je povinen v případě potřeby prokázat, že nákladní list chybí nebo je ztracen.
Příjemce je při soudním uplatňování nároků povinen předložit nákladní list, by1-li mi odevzdán.
ČLÁNEK 45 DOPRAVCI, VŮČI NIMŽ LZE UPLATŇOVAT NÁROKY SOUDNÍ CESTOU
S výhradou §§ 3 a 4 mohou být nároky z přepravní smlouvy uplatňovány pouze vůči prvnímu, poslednímu nebo vůči tomu dopravci, který prováděl část přepravy, v jejímž průběhu nastaly skutečnost odůvodňující nárok.
Je-li při přepravách prováděných navazujícími dopravci dopravce s povinností dodání se svým souhlasem zapsán v nákladním listě, mohou být vůči tomuto dopravci uplatňovány nároky podle § 1 soudní cestou i tehdy, neobdržel-li ani zboží, ani nákladní list.
Nároky na vrácení částek, které byly zaplaceny na základě přepravní smlouvy, mohou být soudní cestou uplatňovány vůči dopravci, který částku vybral, nebo vůči dopravci, v jehož prospěch byla částka vybrána.
Nároky z dobírek mohou být uplatňovány pouze vůči dopravci, který zboží v místě odeslání převzal.
Cestou protižaloby nebo námitky mohou být uplatňovány nároky také vůči jiným dopravcům než vůči těm, kteří jsou uvedeni v §§ 1 až 4, zakládá-li se žaloba na téže přepravní smlouvě.
Použijí-li se tyto Jednotné právní předpisy na výkonného dopravce, mohou být nároky soudně uplatňovány také vůči němu.
Má-li žalobce možnost volby mezi více dopravci, zaniká jeho právo volby podáním žaloby vůči jednomu z dopravců; to platí i tehdy, může-li žalobce volit mezi jedním nebo několika dopravci a výkonným dopravcem.
Nároky založené na těchto Jednotných právních předpisech mohou být uplatňovány u soudů členských států určených dohodou stran nebo u soudů státu, na jehož území
a) má žalovaný svůj trvalý nebo obvyklý pobyt, své sídlo nebo pobočku nebo obchodní zastoupení, jejichž prostřednictvím byla přepravní smlouva uzavřena, nebo
b) leží místo převzetí zboží nebo místo určené pro dodání.
Na jiné soudy se nelze obracet.
Je-li řízení zahájeno u soudu příslušného podle § 1 ve věci nároku na základě těchto Jednotných právních předpisů nebo vynesl-li takový soud ve věci takového sporu rozsudek, nemůže být v téže věci mezi týmiž stranami podána nová žaloba, ledaže rozhodnutí soudu, u něhož byla podána první žaloba, nemůže být vykonáno v tom státě, ve kterém je podávána nová žaloba.
Přijetím zboží oprávněným zanikají všechny nároky z přepravní smlouvy vůči dopravci při částečné ztrátě, poškození nebo překročení dodací lhůty.
Nároky však nezanikají:
a) při částečné ztrátě nebo při poškození, jestliže
1. ztrátu nebo poškození oprávněný zjistil podle článku 42 před přijetím zboží,
2. zjištění, k němuž mělo dojít podle článku 42, bylo opomenuto pouze zaviněním dopravce;
b) při zjevně neznatelné škodě, která byla zjištěna oprávněným teprve po přijetí zboží, jestliže
1. požádá o zjištění podle článku 42 ihned po objevení škody a nejpozději do sedmi dnů po přijetí zboží a
2. kromě toho prokáže, že škoda vznikla v době od přijetí zboží k přepravě do jeho dodání;
c) při překročení dodací lhůty, uplatní-li oprávněný své nároky vůči některému z dopravců uvedených v článku 45 § 1 do šedesáti dnů;
d) prokáže-li oprávněný, že škoda byla způsobena jednáním nebo opomenutím, k němuž došlo buď se záměrem takovou škodu způsobit, nebo lehkomyslností a s vědomím, že by taková škoda pravděpodobně mohla nastat.
Bylo-li zboží podle článku 28 nově podáno, zanikají nároky při částečné ztrátě nebo při poškození z některé z předcházejících přepravních smluv, jako kdyby se jednalo o jedinou přepravní smlouvu.
Nároky z přepravní smlouvy se promlčují po jednom roce. Po dvou letech se však promlčují nároky
a) na výplatu dobírky, kterou dopravce vybral od příjemce;
b) na výplatu výnosu z prodeje uskutečněného dopravcem;
c) vyplývající ze škody, která je způsobena jednáním nebo opomenutím, k němuž došlo buď se záměrem takovou škodu způsobit, nebo lehkomyslností a s vědomím, že by taková škoda pravděpodobně mohla nastat;
d) z některé z přepravních smluv předcházejících novému podání v případě předvídaném v článku 28.
Promlčecí doba začíná u nároků
a) na odškodnění za úplnou ztrátu třicátým dnem po uplynutí dodací lhůty;
b) na odškodnění za částečnou ztrátu, poškození nebo překročení dodací lhůty dnem dodání;
c) ve všech ostatních případech dnem, ve kterém lze nárok uplatnit.
Den označený jako počátek promlčecí lhůty se v žádném případě nepočítá.
Promlčení se pozastaví písemnou reklamací podle článku 43 až do dne, v němž dopravce reklamaci písemně odmítne a vrátí přiložené doklady. Je-li reklamaci vyhověno částečně, začne promlčecí lhůta znovu běžet pro tu část reklamace, která je ještě sporná. Kdo se na podání reklamace nebo na podání zprávy a vrácení dokladů odvolává, musí to prokázat. Další reklamace, které se týkají téhož nároku, promlčecí lhůtu nepozastavují.
Promlčené nároky již nelze uplatnit ani cestou protižaloby, ani námitky.
Jinak platí pro pozastavení a přerušení promlčení vnitrostátní právo.
ODDÍL V VZÁJEMNÉ VZTAHY MEZI DOPRAVCI
Každý dopravce, který při podání zboží nebo při jeho dodání vybral náklady nebo jiné pohledávky vyplývající z přepravní smlouvy nebo který je měl vybrat, je povinen vyplatit zúčastněným dopravcům podíl, který na ně připadá. Způsob vyplacení stanoví dohody sjednané mezi dopravci.
Článek 12 platí také pro vztahy mezi navazujícími dopravci.
Vyplatil-li dopravce odškodnění podle těchto Jednotných právních předpisů, má vůči dopravcům, kteří se podíleli na přepravě, právo na postih podle následujících ustanovení:
a) dopravce, který způsobil škodu, odpovídá za ni výlučně sám;
b) je-li škoda způsobena více dopravci, odpovídá každý z nich za škodu, kterou způsobil; není-li takové rozlišení možné, rozdělí se odškodnění mezi dopravce podle písmene c);
c) nelze-li prokázat, který z dopravců škodu způsobil, rozdělí se odškodnění mezi všechny dopravce s výjimkou těch, kteří prokáží, že škodu nezpůsobili; rozdělení se uskuteční v poměru podílů na přepravném, které připadají na jednotlivé dopravce.
Při platební neschopnosti některého z dopravců se podíl připadající na tohoto dopravce, avšak jím neuhrazený, rozdělí mezi všechny ostatní dopravce, kteří se podíleli na přepravě, v poměru jim příslušejícího podílu na přepravném.
Dopravce, vůči němuž je uplatňováno právo na postih podle článku 50, nemůže popírat, že dopravce, který právo na postih uplatňuje, platil po právu, bylo-li odškodnění určeno soudem poté, co byla prvně jmenovanému dopravci dána řádným ohlášením sporu možnost vstoupit do sporu. Soud, u něhož se rozhoduje hlavní spor, určí lhůty pro ohlášení sporu a pro vstup do sporu.
Dopravce, uplatňující právo postihu, musí podat jedinou žalobu na všechny dopravce, se kterými se nedohodl; jinak právo na postih vůči nezažalovaným dopravcům zaniká.
Soud musí rozhodnout v jediném rozsudku o všech postizích, kterými se zabýval.
Dopravce, který chce své právo postihu uplatnit soudně, může vznést svůj nárok u příslušného soudu státu, ve kterém má jeden ze zúčastněných dopravců své sídlo, pobočku nebo obchodní zastoupení, jejichž prostřednictvím byla přepravní smlouva uzavřena.
Je-li třeba podat žalobu na více dopravců, má žalující dopravce právo volby mezi soudy příslušnými podle § 4.
Řízení o postihu nesmějí být zahrnuta do řízení o odškodnění, které oprávněný podle přepravní smlouvy zahájil.
Dopravci mohou mezí sebou uzavírat dohody, které se od článků 49 a 50 odchylují.
ŘÁD PRO MEZINÁRODNÍ ŽELEZNIČNÍ PŘEPRAVU NEBEZPEČNÝCH VĚCÍ (RID - PŘÍPOJEK C K ÚMLUVĚ)
Tento Řád platí pro
a) mezinárodní přepravu nebezpečných věcí po železničních tratích na území členských států,
b) přepravy doplňující přepravu po železničních tratích, na které se použijí Jednotné právní předpisy CIM, s výhradou mezinárodních předpisů platných pro přepravy jiným dopravním prostředkem,
včetně činností uvedených v Příloze k tomuto Řádu.
Nebezpečné věci, jejichž přeprava je podle Přílohy vyloučena, nesmí být přepravovány v mezinárodní přepravě.
Tento Řád se nepoužije zčásti nebo vůbec na přepravy nebezpečných věcí, jejichž uvolnění předvídá Příloha. Uvolnění je přípustné pouze tehdy, když množství nebo druh uvolněných přeprav nebo zabalení zajistí bezpečnost přepravy.
Každý členský stát má právo upravovat nebo zakázat mezinárodní přepravu nebezpečných věcí na svém území z jiných důvodů než je bezpečnost během přepravy.
Přepravy, pro které platí tento Řád, podléhají v ostatních náležitostech všeobecným vnitrostátním nebo mezinárodním předpisům o přepravě zboží po železničních tratích.
ČLÁNEK 5 POVOLENÝ TYP VLAKU. PŘEPRAVA PŘÍRUČNÍCH A CESTOVNÍCH ZAVAZADEL NEBO V MOTOROVÝCH VOZIDLECH
Nebezpečné věci smějí být přepravovány pouze v nákladních vlacích, s výjimkou
a) nebezpečných věcí, které podle Přílohy s ohledem na své maximální množství a za zvláštních podmínek jsou připuštěny k přepravě v jiných než nákladních vlacích;
b) nebezpečné věci, které jsou přepravovány jako příruční zavazadlo nebo cestovní zavazadlo, v motorových vozidlech nebo na nich podle článku 12 Jednotných právních předpisů CIV se zřetelem ke zvláštním podmínkám Přílohy.
Cestující nesmí převážet nebezpečné věci jako příruční zavazadlo a podávat je k přepravě jako cestovní zavazadlo nebo v motorových vozidlech, neodpovídá-li toto zboží zvláštním podmínkám Přílohy.
Příloha je součástí tohoto Řádu.
***
Příloha obsahuje znění schválené Odbornou komisí pro přepravu nebezpečných věcí podle článku 19 § 4 Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) z 9. května 1980 ke dni vstupu Protokolu ze 3. června 1999 o změně této Úmluvy v platnost.
JEDNOTNÉ PRÁVNÍ PŘ EDPISY PRO SMLOUVY O UŽÍVÁNÍ VOZŮ V MEZINÁRODNÍ ŽELEZNIČNÍ PŘEPRAVĚ (CUV - PŘÍPOJEK D K ÚMLUVĚ)
Tyto Jednotné právní předpisy platí pro dvoustranné nebo vícestranné smlouvy o užívání železničních vozů jako přepravních prostředků k provádění přeprav podle Jednotných právních předpisů CIV a Jednotných právních předpisů CIM.
Pro účely těchto Jednotných právních předpisů označuje výraz
a) "železniční dopravní podnik" každý soukromý nebo veřejnoprávní podnik, který je oprávněn přepravovat osoby nebo zboží a který zajišťuje trakci;
b) "vůz" vozidla pojíždějící bez vlastního pohonu na vlastních kolech po železničních kolejích;
c) "držitel" toho, kdo jako vlastník nebo jako osoba jinak oprávněná k disponování trvale hospodářsky užívá vůz jako přepravní prostředek;
d) "domovská stanice" místo, které je uvedeno na voze a do kterého může nebo musí být vůz podle podmínek smlouvy o užívání poslán.
ČLÁNEK 3 ZNAČKY A NÁPISY NA VOZECH
Kdo dává na základě smlouvy podle článku 1 k dispozici vůz, je bez újmy předpisů o technické admisi vozů k nasazení v mezinárodní dopravě povinen se postarat o to, aby na voze bylo uvedeno:
b) případně označení železničního dopravního podniku, do jehož vozového parku je vůz zařazen;
c) případně označení domovské stanice;
d) jiné značky a nápisy uvedené ve smlouvě o užívání vozu.
Ke značkám a nápisům podle § 1 mohou být navíc připojeny také prostředky elektronické identifikace.
ČLÁNEK 4 ODPOVĚDNOST PŘI ZTRÁTĚ NEBO POŠKOZENÍ VOZU
Železniční dopravní podnik, kterému byl vůz dán k dispozici jako přepravní prostředek, odpovídá za škodu vzniklou ztrátou nebo poškozením vozu nebo jeho částí, pokud neprokáže, že škoda nebyla způsobena jeho zaviněním.
Železniční dopravní podnik neodpovídá za ztrátu neupevněných částí, které nejsou zapsány na podélných stranách vozu nebo které nejsou uvedeny v seznamu umístěném ve voze.
Při ztrátě vozu nebo jeho částí se odškodnění bez další náhrady škody omezí na obecnou hodnotu vozu nebo Jeho částí v místě a době ztráty. Nelze-li den nebo místo ztráty zjistit, omezí se odškodnění na obecnou hodnotu v den a v místě převzetí vozu k užívání.
Při poškození vozu nebo jeho částí se odškodnění omezí na náklady na opravu bez další náhrady škody. Odškodnění nepřesáhne částku, kterou by bylo nutno uhradit v případě ztráty.
Smluvní strany mohou uzavírat dohody, které se od §§ 1 až 4 odchylují.
ČLÁNEK 5 ZTRÁTA PRÁVA NA OMEZENÍ ODPOVĚDNOSTI
Omezení odpovědnosti předvídaná v článku 4 §§ 3 a 4 se nepoužijí, prokáže-li se, že škoda byla způsobena jednáním nebo opomenutím železničního dopravního podniku, k němuž došlo buď se záměrem takovou škodu způsobit, nebo lehkomyslností a s vědomím, že by k takové škodě pravděpodobně mohlo dojít.
ČLÁNEK 6 DOMNĚNKA O ZTRÁTĚ VOZU
Oprávněný může považovat vůz bez dalšího důkazu za ztracený, požádal-li železniční dopravní podnik, kterému dal vůz k dispozici do užívání jako přepravní prostředek, o pátrání a nebyl-li vůz do tří měsíců po uplatnění žádosti dán oprávněnému k dispozici, nebo neobdržel-li oprávněný žádné upozornění týkající se stanoviště vozu. Tato lhůta se prodlužuje o dobu odstavení vozu vzniklou buď okolností, za kterou železniční dopravní podnik neodpovídá, anebo poškozením.
Je-li vůz považovaný za ztracený po zaplacení odškodnění opět nalezen, může oprávněný do šesti měsíců po přijetí zprávy o znovunalezení požádat železniční dopravní podnik, kterému dal vůz k dispozici do užívání jako přepravní prostředek, aby by1 vůz po vrácení vyplaceného odškodnění bezplatně předán oprávněnému na domovské nebo jiné smluvené stanici.
Není-li žádost zmíněná v § 2 podána, nebo je-li vůz opět nalezen později než za jeden rok po zaplacení odškodnění, disponuje jím železniční dopravní podnik, kterému oprávněný dal vůz k dispozici k užívání jako přepravní prostředek, podle zákonů a předpisů státu, v němž se vůz nalézá.
Smluvní strany mohou uzavírat dohody, které se od §§ 1 až 3 odchylují.
ČLÁNEK 7 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODY ZPŮSOBENÉ VOZEM
Kdo dal vůz na základě smlouvy podle článku 1 k dispozici do užívání jako přepravní prostředek, odpovídá za škodu způsobenou vozem, vznikla-li jeho zaviněním.
Smluvní strany mohu uzavírat dohody, které se od § 1 odchylují.
Předvídá-li smlouva o užívání vozů, že železniční dopravní podnik smí dát vůz k dispozici do užívání jako přepravní prostředek jiným železničním dopravním podnikům, může železniční dopravní podnik se souhlasem držitele dohodnout s jinými železničními dopravními podniky, že
a) s výhradou práv na postih, pokud jde o jejich odpovědnost při ztrátě a poškození vozu nebo jeho částí, nastoupí tento podnik na jejich místo;
b) za škody způsobené vozem odpovídá vůči ostatním železničním dopravním podnikům pouze držitel, avšak k uplatňování nároků ostatních železničních dopravních podniků je oprávněn pouze železniční dopravní podnik, který je smluvním partnerem držitele.
ČLÁNEK 9 ODPOVĚDNOST ZA ZAMĚSTNANCE A JINÉ OSOBY
Smluvní strany odpovídají za své zaměstnance a jiné osoby, které používají k plnění smlouvy, vykonávají-li tito zaměstnanci a jiné osoby své povinnosti.
Nedohodnou-li se smluvní strany jinak, považují se provozovatelé železniční infrastruktury, na které železniční dopravní podnik užívá vůz jako přepravní prostředek, za osoby, které železniční dopravní podnik používá.
§§ 1 a 2 platí také u subrogace podle článku 8.
Ve všech případech, ve kterých se použijí tyto Jednotné právní předpisy, může být uplatňován nárok na náhradu škody z důvodu ztráty nebo poškození vozu nebo jeho částí, ať již spočívá na jakémkoliv právním základě, vůči železničnímu dopravnímu podniku, jemuž byl vůz dán k dispozici do užívání jako přepravní prostředek, pouze za předpokladů a omezení uvedených v těchto Jednotných právních předpisech a ve smlouvě o užívání.
§ 1 platí také u subrogace podle článku 8.
Totéž platí pro nároky vůči zaměstnancům a jiným osobám, za které odpovídá železniční dopravní podnik, jemuž byl vůz dán k dispozici do užívání jako přepravní prostředek.
Nároky vyplývající ze smlouvy uzavřené na základě těchto Jednotných právních předpisů mohou být uplatňovány před soudy určenými dohodou smluvních stran.
Nedohodnou-li se smluvní strany jinak, jsou příslušné soudy členského státu, ve kterém má žalovaný své sídlo. Nemá-li žalovaný sídlo v žádném z členských států, jsou příslušné soudy členského státu, v němž došlo ke škodě.
Nároky podle článků 4 a 7 se promlčují po třech letech.
Promlčecí lhůta začíná
a) pro nároky podle článku 4 dnem, ve kterém ztráta nebo poškození vozu byly zjištěny, nebo od něhož oprávněný smí vůz považovat podle článku 6 § 1 nebo § 4 za ztracený;
b) pro nároky podle článku 7 dnem, ve kterém škoda vznikla.
JEDNOTNÉ PRÁVNÍ PŘE DPISY PRO SMLOUVU O UŽÍVÁNÍ INFRASTRUKTURY V MEZINÁRODNÍ ŽELEZNIČNÍ PŘEPRAVĚ (CUI - PŘÍPOJEK E K ÚMLUVĚ)
KAPITOLA I VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ
Tyto Jednotné právní předpisy platí pro každou smlouvu o užívání železniční infrastruktury za účelem provádění mezinárodních přeprav po železničních tratích ve smyslu Jednotných právních předpisů CIV a Jednotných právních předpisů CIM. Uvedené platí bez ohledu na sídlo a státní příslušnost smluvních stran. Tyto Jednotné právní předpisy platí také tehdy, je-li železniční infrastruktura provozována nebo užívána státy nebo státními zařízeními nebo organizacemi.
S výhradou článku 21 neplatí tyto Jednotné právní předpisy pro jiné právní vztahy, jako jsou zejména
a) odpovědnost dopravce nebo provozovatele vůči jejich zaměstnancům nebo jiným osobám, které používají k plnění svých úkolů;
b) odpovědnost mezi dopravcem nebo provozovatelem na straně jedné a třetí osobou na straně druhé.
ČLÁNEK 2 PROHLÁŠENÍ O ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODY ZPŮSOBENÉ OSOBÁM
Kterýkoli stát může kdykoli prohlásit, že nebude používat všechna ustanovení o odpovědnosti u škod způsobených osobám, došlo-li ke škodám na jeho území a je-li oběť příslušníkem tohoto státu nebo má-li v tomto státě trvalý pobyt.
Stát, který podal prohlášení podle § 1, je může sdělením depozitáři kdykoli odvolat. Odvolání nabývá účinnosti po jednom měsíci ode dne, kdy o něm depozitář uvědomil členské státy.
Pro účely těchto Jednotných právních předpisů označuje výraz
a) "železniční infrastruktura" všechny kolejové dopravní cesty a pevná zařízení, jsou-li nutná k provozu železničních vozidel a pro bezpečnost dopravy;
b) "provozovatel" toho, kdo dává k dispozici železniční infrastrukturu;
c) "dopravce" toho, kdo v mezinárodní přepravě podle Jednotných právních předpisů CIV nebo Jednotných právních předpisů CIM přepravuje po železničních tratích osoby nebo zboží;
d) "pomocná osoba" zaměstnance nebo jiné osoby, které provozovatel nebo dopravce používá k plnění smlouvy, pokud tito zaměstnanci a jiné osoby vykonávají své povinnosti;
e) "třetí osoba" každou jinou osobou než provozovatele, dopravce a jejich pomocné osoby;
f) "povolení k provozu " oprávnění vykonávat činnost železničního dopravce udělené podle zákonů a předpisů státu, ve kterém má dopravce sídlo své hlavní činnosti;
g)
"bezpečnostní certifikát " v zákonech a předpisech státu, v němž se nachází
infrastruktura, která má být používána, předvídané potvrzení skutečnosti,
že na straně dopravce
- vnitřní organizace podniku, jakož i
- personál a vozidla určená k nasazení na infrastrukturu, která má být
používána
odpovídají bezpečnostním požadavkům tak, aby přepravní výkony na této infrastruktuře byly bezpečné.
Pokud to tyto Jednotné právní předpisy výslovně nepřipouštějí, je každá dohoda, která se přímo nebo nepřímo od těchto Jednotných právních předpisů odchyluje, neplatná a nemá právní účinek. Neplatnost takových dohod nemá za následek neplatnost ostatních ustanoveni smlouvy. Bez ohledu na to může dopravce svou odpovědnost a své závazky vyplývající z těchto Jednotných právních předpisů rozšířit nebo odpovědnost za věcné škody omezit co do výše.
Vztahy mezi provozovatelem a dopravcem upravuje smlouva o užívání železniční infrastruktury.
Smlouva upravuje zejména administrativní, technické a finanční podmínky užívání. Smlouva obsahuje minimálně následující údaje:
a) infrastrukturu, která má být užívána,
e) personál, který má být nasazen,
f) vozidla, která mají být používána,
Smlouva musí být zaznamenána v písemné nebo jí rovnocenné formě. Chybí-li taková forma nebo má nedostatky nebo chybí-li údaje předvídané v § 2, není tím dotčena existence ani platnost smlouvy, která i nadále podléhá těmto Jednotným právním předpisům.
ČLÁNEK 6 ZVLÁŠTNÍ POVINNOSTI DOPRAVCE A PROVOZOVATELE
Dopravce musí být k vykonávání činnosti železničního dopravce oprávněn. Personál, který má být nasazen, a vozidla, která mají být používána, musí vyhovovat bezpečnostním požadavkům. Provozovatel může vyžadovat, aby dopravce prokázal splnění těchto předpokladů předložením platného povolení k provozu a platného bezpečnostního certifikátu nebo úředně ověřených opisů nebo jiným způsobem.
Dopravce je povinen oznámit provozovateli každou událost, která by mohla ovlivnit platnost povolení dopravce k provozu, jeho bezpečnostních certifikátů nebo jiných dokladů.
Provozovatel může vyžadovat, aby dopravce prokázal, že k uhrazení všech nároků, které mohou z jakéhokoliv právního důvodu vyplývat z článku 9 až 21, uzavřel dostatečné pojištění povinného ručení, nebo že učinil rovnocenná opatření. Dopravce je povinen každoročně prokazovat náležitě vystaveným potvrzením trvání pojištění povinného ručení nebo rovnocenných opatření; změny je dopravce povinen oznámit provozovateli dříve, než se stanou účinnými.
Smluvní strany jsou povinny si vzájemně oznamovat všechny události, které by mohly ohrozit plnění smlouvy uzavřené mezi těmito stranami.
Smlouva o užívání může být uzavřena na dobu určitou nebo na dobu neurčitou.
Provozovatel může smlouvu o užívání okamžitě vypovědět, jestliže
a) dopravce již není oprávněn vykovávat činnost železničního dopravce;
b) personál, který má být nasazen, a vozidla, která mají být používána, již nevyhovují bezpečnostním požadavkům;
c) provozovatel je v prodlení s placením, a sice
1. za dva po sobě následující termíny splatnosti s částkou, která přesahuje měsíční poplatek za užívání, nebo
2. za období, které přesahuje více než dva termíny splatnosti s částkou, která dosahuje výše poplatku za užívání za dva měsíce;
d) dopravce porušil závažným způsobem některou ze zvláštních povinností podle článku 6 §§ 2 a 3.
Dopravce může smlouvu o užívání okamžitě vypovědět, jestliže provozovatel pozbude svého práva na provozování infrastruktury.
Kterákoli ze smluvních stran může smlouvu o užívání okamžitě vypovědět, jestliže druhá smluvní strana závažným způsobem poruší některou ze svých podstatných povinností, týká-li se tato povinnost bezpečnosti osob, a zboží; smluvní strany mohou dojednat způsoby vykonávání tohoto práva.
Smluvní strana, která dala podnět k vypovězení smlouvy o užívání, odpovídá druhé smluvní straně za škodu, která je tím způsobena, ledaže by prokázala, že tato škoda nebyla způsobena jejím zaviněním.
Smluvní strany mohou uzavírat dohody, které se od § 2 písm. c) a d) a od § 5 odchylují.
ČLÁNEK 8 ODPOVĚDNOST PROVOZOVATELE
Provozovatel odpovídá za
a) škody způsobené osobám (usmrcení, zranění nebo jiné poškození tělesného nebo duševního zdraví),
b) věcné škody (zničení nebo poškození movitých nebo nemovitých věcí),
c) škody na majetku, které vyplývají z toho, že dopravce je povinen poskytnout odškodnění podle Jednotných právních předpisů CIV a Jednotných právních předpisů CIM,
které utrpí dopravce nebo jeho pomocné osoby při užívání infrastruktury a které mají původ v infrastruktuře.
Provozovatel je této odpovědnosti zproštěn
a) u škod způsobených osobám a u majetkových škod, které vyplývají z toho, že dopravce je povinen poskytnout odškodnění podle Jednotných právních předpisů CIV,
1. byla-li škodná událost způsobena okolnostmi, které nemají původ v provozu a provozovatel těmto okolnostem nemohl zabránit a nemohl odvrátit jejich následky přesto, že vynaložil péči odpovídající situaci,
2. byla-li škodná událost způsobena zaviněním poškozeného,
3. byla-li škodná událost způsobena chováním třetí osoby a provozovatel tomuto chování nemohl zabránit přesto, že vynaložil péči odpovídající situaci nemohl zabránit a nemohl odvrátit jeho následky;
b) u věcných škod a u škod na majetku, které vyplývají z toho, že dopravce je povinen poskytnout odškodnění podle Jednotných právních předpisů CIM, byla-li škoda způsobena zaviněním dopravce, provozovatelem nezaviněným nařízením dopravce, nebo okolnostmi, kterým provozovatel nemohl zabránit a jejichž následky nemohl odvrátit.
Je-li škodná událost způsobena chováním třetí osoby a provozovatel není své odpovědnosti podle § 2 písmeno a) zproštěn v plném rozsahu, pak s omezeními danými těmito Jednotnými právními předpisy nese plnou odpovědnost, bez újmy práva na případný postih vůči třetí osobě.
Smluvní strany mohou uzavírat dohody o tom, zda a v jaké míře odpovídá provozovatel za škody, které vzniknou dopravci zpožděním nebo provozními poruchami.
Dopravce odpovídá za
a) škody způsobené osobám (usmrcení, zranění nebo jiné poškození tělesného nebo duševního zdraví),
b) škody na majetku (zničení nebo poškození movitých nebo nemovitých věcí),
které byly provozovateli nebo jeho pomocným osobám způsobeny dopravcem, dopravními prostředky použitými dopravcem, osobami nebo zbožím, které dopravce přepravoval při užívání infrastruktury.
Dopravce je této odpovědnosti zproštěn
1. byla-li škodná událost způsobena okolnostmi, které nemají původ v provozu, a dopravce přesto že vynaložil péči odpovídající situaci nemohl těmto okolnostem zabránit a nemohl odvrátit jejich následky,
2. byla-li škodná událost způsobena zaviněním poškozeného,
3. byla-li škodná událost vyvolána chováním třetí osoby a dopravce tomuto chování přesto že vynaložil péči odpovídající situaci nemohl zabránit a nemohl odvrátit jeho následky;
b) u škod na majetku, byla-li škoda způsobena zaviněním provozovatele, dopravcem nezaviněným nařízením provozovatele nebo okolnostmi, kterým dopravce nemohl zabránit a jejichž následky nemohl odvrátit.
Je-li škodná událost způsobena chováním třetí osoby a není-li dopravce své odpovědnosti podle § 2, písmeno a) zproštěn v plném rozsahu, pak s omezeními danými těmito Jednotnými právními předpisy nese plnou odpovědnost, bez újmy práva na případný postih vůči třetí osobě.
Smluvní strany mohou uzavírat dohody o tom, zda a do jaké míry odpovídá dopravce za škody, které vznikly provozovateli provozními poruchami.
ČLÁNEK 10 SPOLUPŮSOBENÍ PŘÍČIN
Jestliže příčiny, za které odpovídá provozovatel, a příčiny, za které odpovídá dopravce, působily souběžně, nese každá smluvní strana odpovědnost pouze v rozsahu, ve kterém okolnost, za niž tato strana podle článku 8 nebo 9 odpovídá, přispěla ke vzniku škody. Nelze-li zjistit, v jakém rozsahu určitá příčina přispěla ke vzniku škody, nese každá smluvní strana škodu, kterou utrpěla, sama.
§ 1 platí přiměřeně, jestliže příčiny, za které odpovídá provozovatel, působily souběžně s příčinami, za které odpovídá více dopravců užívajících tutéž infrastrukturu.
U škod podle článku 9 platí § 1, věta 1 přiměřeně, jestliže příčiny, za které odpovídá více dopravců užívajících tutéž infrastrukturu, působily souběžně. Nelze-li zjistit, v jakém rozsahu přispěla určitá příčina ke vzniku škody, odpovídají dopravci provozovateli rovnými díly.
ČLÁNEK 11 NÁHRADA ŠKODY PŘI USMRCENÍ OSOB
Při usmrcení zahrnuje náhrada škody:
a) nutné výdaje vzniklé úmrtím, zvláště náklady na převoz a na pohřeb;
b) náhradu škody předvídanou v článku 12, nenastala-li smrt okamžitě.
Ztratily-li úmrtím svého živitele osoby, které byl usmrcený ze zákona povinen vyživovat nebo které by byl povinen vyživovat v budoucnu, pak musí být také tato ztráta nahrazena. U osob, které usmrcený vyživoval bez zákonné povinnosti, se nárok na náhradu škody řídí vnitrostátním právem.
ČLÁNEK 12 NÁHRADA ŠKODY PŘI ZRANĚNÍ
Při zranění nebo jiném poškození tělesného nebo duševního zdraví zahrnuje náhrada škody:
a) nutné výdaje, zejména na ošetření a léčebnou péči a výdaje za přepravu;
b) majetkovou újmu, kterou poškozený utrpěl v důsledku piné nebo částečné pracovní neschopnosti nebo tím, že se zvětšily jeho potřeby.
ČLÁNEK 13 NÁHRADA JINÝCH ŠKOD ZPŮSOBENÝCH OSOBÁM
Zda a v jaké míře je provozovatel nebo dopravce povinen poskytnout u způsobených škod osobám náhradu za jiné škody než za škody předvídané v článcích 11 a 12, se řídí vnitrostátním právem.
ČLÁNEK 14 FORMA A VÝŠE NÁHRADY ŠKODY PŘI USMRCENÍ A ZRANĚNÍ
Náhrada škody předvídaná v článku 11 § 2 a v článku 12 písm. b) se poskytne ve formě kapitálu. Připouští-li však vnitrostátní právo přiznání renty, poskytne se náhrada škody touto formou, jestliže poškozený nebo osoby oprávněné podle článku 11 § 2 o vyplácení renty požádají.
Výše náhrady škody, která má být poskytnuta podle § 1, se řídí vnitrostátním právem. Při použití těchto Jednotných právních předpisů však platí maximální hranice na osobu ve výši 175.000 zúčtovacích jednotek pro kapitálový obnos, nebo pro roční rentu odpovídající této částce, předvídá-li vnitrostátní právo nižší maximální hranici.
ČLÁNEK 15 ZTRÁTA PRÁVA NA OMEZENÍ ODPOVĚDNOSTI
Omezení odpovědnosti předvídaná v těchto Jednotných právních předpisech, jakož i ustanovení vnitrostátního práva, která omezují náhradu škody pevnou částkou, se nepoužijí, prokáže-li se, že škodu způsobil poškozený jednáním nebo opomenutím, k němuž došlo bud se záměrem přivodit škodu, nebo lehkomyslně a s vědomím, že by k takové škodě pravděpodobně mohlo dojít.
Je-li nutno přepočítal částky odškodnění vyjádřené v cizí měně, přepočítají se podle kursu platného v den a v místě výplaty odškodnění.
Oprávněný může žádat úroky z odškodnění ve výši 5 procent ročně, a to ode dne zahájení smírčího řízení, předložení věci k rozhodčímu soudu předvídanému v oddíle V Úmluvy nebo od podání žaloby.
ČLÁNEK 17 ODPOVĚDNOST PŘI JADERNÉ UDÁLOSTI
Provozovatel a dopravce jsou zproštěni odpovědnosti, která jim přísluší podle těchto Jednotných právních předpisů, byla-li škoda způsobena jadernou událostí a odpovídá-li podle zákonů a předpisů státu o odpovědnosti v oboru jaderné energie za tuto škodu vlastník jaderného zařízení nebo osoba postavená mu na roveň.
ČLÁNEK 18 ODPOVĚDNOST ZA POMOCNÉ OSOBY
Provozovatel a dopravce odpovídají za své pomocné osoby.
Ve všech případech, na které se použijí tyto Jednotné právní předpisy, může být vůči provozovateli nebo vůči dopravci uplatňován nárok na náhradu škody, ať již spočívá na jakémkoliv právním základě, pouze za předpokladů a omezení uvedených v těchto Jednotných právních předpisech.
Totéž platí pro nároky uplatňované vůči pomocným osobám, za které nese odpovědnost provozovatel nebo dopravce podle článku 18.
Smluvní strany si mohou dohodnout podmínky, za kterých budou vůči druhé smluvní straně uplatňovat nároky na náhradu škody nebo za kterých od uplatňování těchto nároků upustí.
KAPITOLA IV NÁROKY POMOCNÝCH OSOB
ČLÁNEK 21 NÁROKY VŮČI PROVOZOVATELI NEBO DOPRAVCI
Nároky pomocných osob dopravce na náhradu škod, které způsobil provozovatel, mohou být vůči provozovateli uplatňovány, ať již spočívají na jakémkoliv právním základě, pouze za předpokladů a omezení uvedených v těchto Jednotných právních předpisech.
Nároky pomocných osob provozovatele na náhradu škod, které způsobil dopravce, mohou být vůči dopravci uplatňovány, ať již spočívají na jakémkoliv právním základě, pouze za předpokladů a omezení uvedených v těchto Jednotných právních předpisech.
Smluvní strany mohou uzavírat dohody o urovnání sporu, nebo předvídat, že se obrátí na rozhodčí soud předvídaný v oddíle V Úmluvy.
Oprávněnost platby vyplácené dopravcem na základě Jednotných právních předpisů CIV nebo Jednotných právních předpisů CIM nelze popírat, bylo-li odškodnění určeno soudem poté, co byla provozovateli dána řádným ohlášením sporu možnost, aby do soudního sporu vstoupil.
Nároky zakládající se na těchto Jednotných právních předpisech lze uplatňovat před soudy členských států určenými dohodou smluvních stran.
Nedohodnou-li se strany jinak, jsou příslušné soudy členského státu, ve kterém má své sídlo provozovatel.
Nároky zakládající se na těchto Jednotných právních předpisech se promlčují po třech letech.
Promlčecí lhůta začíná dnem, ve kterém došlo ke škodě.
Při usmrcení osob se nároky na náhradu škody promlčují po třech letech, počítáno od prvého dne po úmrtí, nejpozději však po pěti letech, počítáno od prvního dne od škodné události.
Žaloba na postih osoby, které je přisuzována odpovědnost, může být podána také po uplynutí promlčecí lhůty předvídané v § 1, je-li podána ve lhůtě platné podle práva státu, ve kterém bylo zahájeno řízení. Lhůta však nesmí činit méně než 90 dní ode dne, ve kterém ten, kdo žalobu na postih podává, uspokojil nárok nebo ve kterém mu byla žaloba doručena v řízení proti němu samotnému.
Stranami dohodnuté smírčí řízení nebo řízení před rozhodčím soudem, který předvídá oddíl V Úmluvy, přerušuje promlčení lhůtu.
Jinak platí pro pozastavení a přerušení promlčení vnitrostátní právo.
JEDNOTNÉ PRÁVNÍ PŘED PISY PRO PROHLAŠOVÁNÍ TECHNICKÝCH NOREM ZA ZÁVAZNÉ A PRO PŘIJÍMÁNÍ JEDNOTNÝCH TECHNICKÝCH PŘEDPISŮ PRO ŽELEZNIČNÍ MATERIÁL URČENÝ K POUŽÍVÁNÍ V MEZINÁRODNÍ DOPRAVĚ (APTU - PŘÍPOJEK F K ÚMLUVĚ)
Tyto Jednotné právní předpisy stanovují postup, podle něhož se prohlašují za závazné technické normy a přijímají jednotné technické předpisy pro železniční materiál, který je určen k používání v mezinárodní dopravě.
Pro účely těchto Jednotných právních předpisů a jejich příloh označuje výraz
a) "smluvní stát" každý členský stát Organizace, který k těmto Jednotným právním předpisům nepodal žádné prohlášení podle první věty § 1 článku 42 Úmluvy;
b) "mezinárodní doprava" obstarávání dopravy železničními vozidly po železničních tratích na území nejméně dvou smluvních států;
c) "železniční dopravní podnik" každý soukromý nebo veřejnoprávní podnik, který je oprávněn přepravovat osoby nebo zboží a který zajišťuje trakci;
d) "provozovatel infrastruktury" každý podnik jakož i úřad, který provozuje železniční infrastrukturu 1) ;
e) "železniční materiál" veškerý železniční materiál, který je určen k používání v mezinárodní dopravě, zejména železniční vozidla a železniční infrastruktura 2) ;
f) "železniční vozidlo" každé vozidlo s vlastním pohonem nebo bez něho, které jezdí na vlastních kolech po železničních kolejích;
g) "hnací vozidlo" železniční vozidlo s vlastním pohonem;
h) "nákladní vůz" železniční vozidlo bez vlastního pohonu, které je určeno k přepravování zboží;
i) "osobní vůz" železniční vozidlo bez vlastního pohonu, které je určeno k přepravováni osob;
j) "železniční infrastruktura" všechny kolejové dopravní cesty a pevná zařízení, jsou-li nutná k provozu železničních vozidel a bezpečnosti dopravy;
k) "technická norma" každá technická specifikace přijatá uznávanými národními nebo mezinárodními normalizačními institucemi způsobem pro ni platným; technické specifikace vypracované v rámci Evropského společenství se kladou na roveň technickým normám;
l) "technický předpis" každé pravidlo pro konstrukci, provoz, údržbu nebo postup týkající se železničního materiálu, které není technickou normou;
m) "Odborná komise pro technické otázky" komise předvídaná v článku 13 § 1 písm. f) Úmluvy.
Prohlašování technických norem pro železniční materiál za závazné, jakož i přijímání jednotných technických předpisů pro železniční materiál mají
a) usnadňovat volné obstarávání dopravy vozidel a volné používání ostatního železničního materiálu v mezinárodní dopravě;
b) přispívat k zajištění bezpečnosti, spolehlivosti a provozuschopnosti v mezinárodní dopravě;
c) mít na zřeteli životní prostředí a zdraví obyvatelstva.
Při prohlašování technických norem za závazné nebo přijímání jednotných technických předpisů se přibírají výlučně takové, které byly vypracovány na mezinárodní úrovni.
Podle možnosti
a) je nutné zajistit interoperabilitu různých technických systémů a komponent potřebných pro mezinárodní dopravu;
b) se technické normy a jednotné technické předpisy zaměřují na účinnost; případně obsahují varianty.
ČLÁNEK 4 VYPRACOVÁVÁNÍ TECHNICKÝCH NOREM A PŘEDPISŮ
Vypracovávání technických norem a jednotných technických předpisů pro železniční materiál je povinností míst, která jsou k tomu uznána za příslušná.
Normování průmyslových produktů a postupů zůstává povinností uznávaných národních a mezinárodních normalizačních institucí.
ČLÁNEK 5 PROHLAŠOVÁNÍ TECHNICKÝCH NOREM ZA ZÁVAZNÉ
Návrh na prohlášení technické normy za závaznou může podat:
b) každé regionální hospodářské sdružení s vlastním a pro své členy závazným oprávněním k normalizaci v oblasti technických norem pro železniční materiál;
c) každá národní nebo mezinárodní normalizační instituce pověřená normalizací v oblasti železniční dopravy;
d) každý reprezentativní mezinárodní svaz, pro jehož členy je platnost technických norem pro železniční materiál nezbytná z důvodů bezpečnosti a hospodárnosti jejich činnosti.
O prohlášení technické normy za závaznou rozhoduje Odborná komise pro technické otázky podle postupu předvídaného v článku 16, 20 a 33 § 6 Úmluvy. Rozhodnutí vstupují v platnost podle článku 35 §§ 3 a 4 Úmluvy.
ČLÁNEK 6 PŘIJÍMÁNÍ JEDNOTNÝCH TECHNICKÝCH PŘEDPISŮ
Návrh na přijetí jednotného technického předpisu může podávat:
b) každé regionální hospodářské sdružení s vlastním a pro své členy závazným normalizačním oprávněním v oblasti technických předpisů pro železniční materiál;
c) každý reprezentativní mezinárodní svaz, pro jehož členy je platnost jednotných technických předpisů pro železniční materiál nezbytná z důvodů bezpečností a hospodárnosti jejich činnosti.
O přijetí technického předpisu rozhoduje Odborná komise pro technické otázky podle postupu předvídaného v článku 16, 20 a 33 § 6 Úmluvy. Rozhodnutí vstupují v platnost podle článku 35 §§ 3 a 4 Úmluvy.
Návrhy podle článku 5 a 6 musejí být úplné, samy o sobě srozumitelné a zdůvodněné. Zasílají se generálnímu sekretáři Organizace v některém z jejích pracovních jazyků.
Technické normy prohlášené za závazné a přijaté jednotné technické předpisy jsou obsaženy v následujících přílohách těchto Jednotných právních předpisů:
a) Technické normy a jednotné technické předpisy pro všechna železniční vozidla (Příloha l);
b) Technické normy a jednotné technické předpisy pro hnací vozidla (Příloha 2);
c) Technické normy a jednotné technické předpisy pro nákladní vozy (Příloha 3);
d) Technické normy a jednotné technické předpisy pro osobní vozy (Příloha 4);
e) Technické normy a jednotné technické předpisy pro zařízení infrastruktury, nespadají-li pod písmeno f) (Příloha 5);
f) Technické normy a jednotné technické předpisy pro bezpečnostní a provozně-řídící systémy (Příloha 6);
g) Technické normy a jednotné technické předpisy pro systémy informační technologie (Příloha 7);
h) Technické normy a jednotné technické předpisy pro veškerý ostatní železniční materiál (Příloha 8).
Přílohy jsou součástí těchto Jednotných právních předpisů. Člení se podle zvláštností rozchodu, průjezdného průřezu, systémů zásobování energií, bezpečnostních a provozních řídících systémů ve smluvních státech.
Přílohy obsahují znění, o němž rozhodne Odborná komise pro technické otázky po nabytí platnosti Protokolu ze 3. června 1999 o změně Úmluvy, a to podle stejného postupu, jaký je předvídán v článku 16, 20 a 33 § 6 Úmluvy pro změny příloh.
Každý smluvní stát může ve lhůtě čtyř měsíců, počítané ode dne sdělení rozhodnutí Odborné komise pro technické otázky prostřednictvím generálního sekretáře učinit vůči němu prohlášení, že ve vztahu k železniční infrastruktuře, která se nalézá na výsostném území tohoto státu, a ve vztahu k provozu na této infrastruktuře, nebude technickou normu prohlášenou za závaznou nebo přijatý jednotný technický předpis používat nebo jej bude používat pouze zčásti.
Smluvní státy, které učinily prohlášení podle § 1, nejsou zohledněny při zjišťování počtu států, které podle článku 35 § 4 Úmluvy musí vznést námitku, aby rozhodnutí Odborné komise pro technické otázky nevstoupilo v platnost.
Stát, který učinil prohlášení podle § 1, může toto prohlášení kdykoli odvolat prostřednictvím sdělení generálnímu sekretáři. Odvolání nabývá účinnosti prvním dnem druhého měsíce následujícího po sdělení.
ČLÁNEK 10 POZBYTÍ PLATNOSTI TECHNICKÉ JEDNOTNOSTI
Nabytím platnosti příloh schválených Odbornou komisí pro technické otázky podle článku 8 § 3 ve všech smluvních státech mezinárodní Úmluvy o Technické jednotnosti v železniční dopravě, podepsané v Bernu 21. října 1882, ve znění z roku 1938, pozbývá uvedená úmluva platnosti.
Nabytím platnosti příloh schválených Odbornou komisí pro technické otázky podle článku 8 § 3 mají technické normy a jednotné technické předpisy obsažené v těchto přílohách ve vztazích mezi smluvními státy přednost před ustanoveními mezinárodní Úmluvy o Technické jednotnosti v železniční dopravě, podepsané v Bernu 21. října 1882, ve znění z roku 1938.
Nabytím platnosti příloh schválených Odbornou komisí pro technické otázky podle článku 8 § 3 mají tyto Jednotné právní předpisy, jakož i technické normy a jednotné technické předpisy obsažené v jejich přílohách ve smluvních státech přednost před technickými úpravami
a) Úmluvy o vzájemném používání osobních a zavazadlových vozů v mezinárodní přepravě (RIC),
b) Úmluvy o vzájemném používání nákladních vozů v mezinárodní přepravě (RIV).
PŘÍLOHA 1 TECHNICKÉ NORMY A JEDNOTNÉ TECHNICKÉ PŘEDPISY PRO VŠECHNA ŽELEZNIČNÍ VOZIDLA
1. Železnice s normálním rozchodem (1435 mm)
2. Železnice s (ruským) rozchodem (1520 mm)
3. Železnice s (finským) rozchodem (1524 mm)
4. Železnice s (irským) rozchodem (1600 mm)
5. Železnice s (iberským) rozchodem (1688 mm)
1. Železnice s normálním rozchodem na evropském kontinentě
2. Železnice s normálním rozchodem ve Velké Británii
PŘÍLOHA 2 TECHNICKÉ NORMY A JEDNOTNÉ TECHNICKÉ PŘEDPISY PRO HNACÍ VOZIDLA
2. Stejnosměrný proud 1500 V a méně
4. Střídavý proud 15 kV/16 2 / 3 Hz
B. Vlakové zabezpečovací zařízení
PŘÍLOHA 3 TECHNICKÉ NORMY A JEDNOTNÉ TECHNICKÉ PŘEDPISY PRO NÁKLADNÍ VOZY
PŘÍLOHA 4 TECHNICKÉ NORMY A JEDNOTNÉ TECHNICKÉ PŘEDPISY PRO OSOBNÍ VOZY
PŘÍLOHA 5 TECHNICKÉ NORMY A JEDNOTNÉ TECHNICKÉ PŘEDPISY PRO ZAŘÍZENÍ INFRASTRUKTURY
PŘÍLOHA 6 TECHNICKÉ NORMY A JEDNOTNÉ TECHNICKÉ PŘEDPISY PRO ZABEZPEČOVACÍ A PROVOZNĚ-ŘÍDÍCÍ SYSTÉMY
PŘÍLOHA 7 TECHNICKÉ NORMY A JEDNOTNÉ TECHNICKÉ PŘEDPISY PRO SYSTÉMY INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE
PŘÍLOHA 8 TECHNICKÉ NORMY A JEDNOTNÉ TECHNICKÉ PŘEDPISY PRO VEŠKERÝ OSTATNÍ ŽELEZNIČNÍ MATERIÁL
V první fázi budou stávající, mezinárodně uznávané technické normy a jednotné technické předpisy pro železniční materiál přijaty do výše uvedených příloh v podobě obsažené nyní v Technické jednotnosti, v RIV a v RIC, jakož i v technických vyhláškách UIC.
JEDNOTNÉ PRÁVNÍ PŘEDP ISY PRO TECHNICKOU ADMISI ŽELEZNIČNÍHO MATERIÁLU URČENÉHO K POUŽÍVÁNÍ V MEZINÁRODNÍ DOPRAVĚ (ATMF - PŘÍPOJEK G K ÚMLUVĚ)
Tyto Jednotné právní předpisy stanovují způsob, podle kterého se železniční vozidla a ostatní železniční materiál připouštějí k zařazení do provozu nebo použití v mezinárodní železniční dopravě.
Pro účely těchto Jednotných právních předpisů a jejich příloh označuje výraz
a) "smluvní stát" každý členský stát Organizace, který k těmto Jednotným právním předpisům nepodal žádné prohlášení podle první věty § 1 článku 42 Úmluvy;
b) "mezinárodní doprava" obstarání dopravy železničními vozidly po železničních tratích na území nejméně dvou smluvních států;
c) "železniční dopravní podnik" každý soukromý nebo veřejnoprávní podnik, který je oprávněn přepravovat osoby nebo zboží a který zajišťuje trakci;
d) "provozovatel infrastruktury" každý podnik jakož i úřad, který provozuje železniční infrastrukturu 1) ;
e) "držitel" toho, kdo jako vlastník nebo osoba jinak oprávněná k disponování trvale hospodářsky používá železniční vozidlo jako dopravní prostředek;
f) "technická admise" řízení týkající se zařazení železničního vozidla a ostatního železničního materiálu do provozu nebo používání v mezinárodní dopravě, které provedl příslušný úřad;
g) "konstrukční admise" oprávnění udělené příslušným úřadem na konstrukční vzor železničního vozidla, pro vozidla, která tomuto vzoru odpovídají, na jehož základě lze udělit ve zjednodušeném řízení provozní oprávnění;
h) "provozní oprávnění" oprávnění udělené příslušným úřadem pro každé jednotlivé železniční vozidlo k zařazení do provozu v mezinárodní železniční dopravě;
i) "železniční vozidlo" každé vozidlo, které s vlastním pohonem nebo bez něho jezdí na vlastních kolech po železničních kolejích;
j) "ostatní železniční materiál" každý železniční materiál, který je určen k používání v mezinárodní dopravě a není železničním vozidlem;
k) "Odborná komise pro technické otázky" komise předvídaná v článku 13 § 1 písm. f) Úmluvy.
ČLÁNEK 3 PŘIPUŠTĚNÍ K MEZINÁRODNÍ DOPRAVĚ
Každé železniční vozidlo zařazené do mezinárodní dopravy musí být připuštěno podle těchto Jednotných právních předpisů.
Účelem technické admise je zjistit, zda železniční vozidla a ostatní železniční materiál odpovídají
a) konstrukčním předpisům příloh Jednotných právních předpisů APTU,
b) předpisům přílohy k RID o konstrukci a vybavení,
c) zvláštním podmínkám připuštění při použití článku 7 § 2 nebo § 3.
Pro technickou admisi ostatního železničního materiálu, jakož i jednotlivých konstrukčních dílů železničních vozidel platí §§ 1 a 2, jakož i ustanovení následujících článků přiměřeně.
Technická admise se provádí
a) buď v jediném stupni udělením provozního oprávnění pro určité jednotlivé železniční vozidlo,
b) anebo ve dvou stupních udělením
1. konstrukční admise na určitý vzor železničního vozidla
2. a provozním oprávněním pro jednotlivá vozidla, která tomuto připuštěnému konstrukčnímu vzoru odpovídají, formou zjednodušeného řízení, které potvrdí souhlas s tímto konstrukčním vzorem.
Článek 10 zůstává nedotčen.
Technická admise železničních vozidel k zařazení do provozu v mezinárodní železniční dopravě je úkolem národních nebo mezinárodních úřadů, kterým přísluší podle zákonů a předpisů platného smluvního státu.
Úřady uvedené v § 1 mohou úkoly technické admise přenést na vhodná uznaná zařízení, přičemž jsou povinny nad nimi zajistit dohled. Přenesení úkolů technické admise na některý železniční dopravní podnik s vyloučením ostatních je nepřípustné. Rovněž je vyloučeno přenesení technické admise na provozovatele infrastruktury, který se přímo nebo nepřímo podílí na výrobě železničního materiálu.
ČLÁNEK 6 UZNÁVÁNÍ TECHNICKÉ ADMISE
Konstrukční admise a provozní oprávnění udělené příslušným úřadem jednoho smluvního státu podle těchto Jednotných právních předpisů, jakož i vystavené certifikáty uznávají v ostatních smluvních státech úřady, železniční dopravní podniky a provozovatelé infrastruktury bez opětovného přezkoušení a technické admise také pro dopravu a používání na území těchto ostatních států.
ČLÁNEK 7 KONSTRUKČNÍ PŘEDPISY PRO VOZIDLA
Aby mohla být železniční vozidla připuštěna k mezinárodní dopravě, musejí odpovídat:
a) konstrukčním předpisům příloh Jednotných právních předpisů APTU,
b) předpisům přílohy k RID o konstrukci a vybavení.
Pokud přílohy Jednotných právních předpisů APTU neobsahují příslušná ustanovení, je nutné brát za základ technické admise obecně uznávaná technická pravidla. Technické normy, i když nejsou v řízení podle Jednotných právních předpisů APTU prohlášeny za závazné, platí jako důkaz, že v normě obsažené odborné znalosti představují obecně uznávané technické pravidlo.
Aby byl umožněn technický rozvoj, lze se odchýlit od obecně uznávaných technických pravidel a od konstrukčních předpisů příloh Jednotných právních předpisů, prokáže-li se, že je i nadále zajištěna
a) alespoň stejná bezpečnost jako při respektování těchto pravidel jakož i
Zamýšlí-li smluvní stát připuštění železničního vozidla podle §§ 2 nebo 3, je povinen sdělit to neprodleně generálnímu sekretáři Organizace. Ten o tom zpraví ostatní smluvní státy. Kterýkoliv smluvní stát může do jednoho měsíce po obdržení sdělení generálního sekretáře vyžádat svolání Odborné komise pro technické otázky, aby přezkoumala, zda jsou splněny předpoklady pro použití §§ 2 nebo 3. Odborná komise rozhodne do tří měsíců od dne, kdy generální sekretář obdržel žádost o svolání komise.
ČLÁNEK 8 KONSTRUKČNÍ PŘEDPISY PRO OSTATNÍ MATERIÁL
Ostatní železniční materiál musí odpovídat konstrukčním předpisům příloh Jednotných právních předpisů APTU, aby mohl být připuštěn k používání v mezinárodní dopravě.
Článek 7 §§ 2 až 4 platí přiměřeně.
Závazky smluvních států, které pro ně vyplývají z Evropské dohody o mezinárodních železničních magistrálách (AGC) z 31. května 1985 a z Evropské dohody o důležitých tratích a zařízeních mezinárodní kombinované dopravy (AGTC) z 1. února 1991, jejichž smluvními stranami jsou též, zůstávají nedotčeny.
Železniční dopravní podniky, které zařadí do provozu vozidlo připuštěné k mezinárodní dopravě, jsou povinny se řídit předpisy příloh Jednotných právních předpisů APTU, které se týkají zařazení vozidla do provozu v mezinárodní dopravě.
Ve smluvních státech jsou podniky nebo správy, které provozují infrastrukturu určenou a vhodnou k provádění mezinárodní dopravy, včetně bezpečnostních a provozně-řídících systémů, povinny při výstavbě a provozu infrastruktury dodržovat a neustále plnit technické předpisy příloh Jednotných právních předpisů APTU.
Technická admise (konstrukční admise, provozní oprávnění) se vztahuje na jeden konstrukční vzor železničního vozidla nebo na jedno železniční vozidlo.
Žádost o technickou admisi může podat:
b) železniční dopravní podnik,
Žádost lze podat každému úřadu smluvního státu příslušnému podle článku 5.
Žadatel, který pro jednotlivá železniční vozidla žádá o provozní oprávnění v řízení o zjednodušené technické admisi (článek 4 § 1 písm. b)), přiloží ke své žádosti certifikát o konstrukční admisi vystavený podle článku 11 § 2 a vhodným způsobem prokáže, že vozidla, pro která požaduje provozní oprávnění, odpovídají připuštěnému konstrukčnímu vzoru.
Technická admise se uděluje bez ohledu na osobu žadatele.
Technická admise se uděluje v zásadě na dobu neurčitou; lze ji udělit s obecnou platností nebo s omezením.
Konstrukční admisi lze odebrat, zjistí-li se na základě provozu železničními vozidly, která byla nebo mají být vyrobena podle dotčeného konstrukčního vzoru, že není zajištěna bezpečnost, zdraví obyvatelstva nebo ekologická únosnost.
Provozní oprávnění lze odebrat,
a) jestliže vozidlo již neodpovídá předpisům příloh Jednotných právních předpisů APTU, zvláštním podmínkám připuštění při použití článku 7 § 2 nebo § 3 nebo předpisům přílohy k RID o konstrukci a vybavení a držitel neuposlechne výzvy příslušného úřadu, aby nedostatky ve stanovené lhůtě odstranil;
b) jestliže uložení povinnosti nebo podmínky, které vyplývají z omezeného připuštění podle § 5, nejsou plněny nebo nejsou dodržovány.
Konstrukční povolení nebo provozní oprávnění může odebrat pouze úřad, který je udělil.
Provozní oprávnění je pozastaveno,
a) neprovádějí-li se prohlídky a kontroly železničního vozidla, jakož i údržbářské práce předepsané v přílohách Jednotných právních předpisů APTU, ve zvláštních podmínkách připuštění při použití článku 7 §§ 2 nebo 3 nebo v předpisech přílohy k RID o konstrukci a vybavení;
b) není-li v případě těžkého poškození železničního vozidla uposlechnuto výzvy příslušného úřadu, aby bylo vozidlo předvedeno;
c) v případě nerespektování těchto Jednotných právních předpisů a předpisů příloh Jednotných právních předpisů APTU;
d) nařídí-li to příslušný úřad.
Provozní oprávnění zaniká vyřazením železničního vozidla, o vyřazení musí být zpraven úřad, který provozní oprávnění udělil.
V ostatních náležitostech se postup při technické admisi řídí vnitrostátním právem smluvního státu, ve kterém je žádost o technickou admisi podána.
Konstrukční admise a provozní oprávnění se zaznamenávají do oddělených dokumentů s následujícím označením: "Certifikát o konstrukční admisi" a "Certifikát o provozním oprávnění .
Certifikát o konstrukční admisi musí obsahovat následující údaje:
a) výrobce vzoru železničního vozidla;
b) všechny technické vlastnosti potřebné k identifikaci vzoru vozidla;
c) popřípadě zvláštní dopravní podmínky, za nichž lze vzor vozidla a vozidlo odpovídající vzoru provozovat.
Certifikát o oprávnění k provozu musí obsahovat následující údaje:
a) držitele železničního vozidla;
b) všechny technické vlastnosti potřebné k identifikaci železničního vozidla, což lze uvést i odkazem na certifikát o konstrukční admisi;
c) popřípadě zvláštní dopravní podmínky, za kterých vozidlo smí jezdit;
e) prohlídky železničního vozidla a ostatní předepsané technické kontroly jednotlivých konstrukčních částí a určitých technických agregátů vozidla předepsané v přílohách Jednotných právních předpisů APTU, ve zvláštních podmínkách připuštění při použití článku 7 §§ 2 nebo 3 a v předpisech přílohy k RID o konstrukci a vybavení.
Certifikáty se vytisknou nejméně ve dvou jazycích, z nichž alespoň jeden musí být některým z pracovních jazyků Organizace.
Organizace předepíše jednotné vzory pro "Certifikát o konstrukční admisi" a "Certifikát o provozním oprávnění". Tyto vzory vypracuje a rozhodne o nich Odborná komise pro technické otázky.
Článek 35 §§ 1 a 3 až 5 Úmluvy platí přiměřeně.
Pro železniční vozidla, která jsou zařazena do provozu v mezinárodní dopravě, se zřizuje a vede databanka v odpovědností Organizace.
Příslušné úřady nebo případně zařízení, na které bylo přeneseno udílení provozních oprávnění, bezodkladně zprostředkují Organizaci údaje nutné pro účely těchto Jednotných právních předpisů, pokud jde o vozidla, která jsou připuštěna do provozu v mezinárodní dopravě. Odborná komise pro technické otázky stanoví, které údaje jsou nutné. Pouze tyto údaje se ukládají v databance. Vyřazení, úřední odstavení, odebrání provozních oprávnění nebo změny na vozidle, které se odchylují od konstrukčního vzoru, je nutno v každém případě sdělit Organizaci.
Údaje uložené v databance představují pouze vyvratitelný důkaz, pokud jde o technickou admisi železničního vozidla.
Uložené údaje jsou k dispozici pro informaci:
b) železničním dopravním podnikem se sídlem ve smluvním státě, které se podílejí na mezinárodní dopravě,
c) provozovatelům infrastruktury se sídlem ve smluvním státě, po jejichž infrastruktuře se provádí mezinárodní doprava,
d) výrobcům železničních vozidel, pokud jde o jejich vozidla,
e) držitelům železničních vozidel, pokud jde o jejich vozidla.
V příloze k těmto Jednotným právním předpisům se stanoví, ke kterým údajům a za jakých podmínek mají oprávněné osoby uvedené v § 4 přístup. Tato příloha je součástí těchto Jednotných právních předpisů. Její znění schválí Revizní komise podle postupu předvídaného v článku 16, 17 a 33 § 4 Úmluvy.
Vozidla připuštěná k mezinárodní dopravě je nutno opatřit:
a) znakem, který ozřejmí, že podle těchto Jednotných právních předpisů jsou připuštěna k mezinárodní dopravě, a
b) ostatními nápisy a znaky, které jsou předepsány v přílohách Jednotných právních předpisů APTU.
Odborná komise pro technické otázky stanoví přechodné lhůty, po které smějí jezdit vozidla připuštěná k mezinárodní dopravě ještě s nápisy a znaky, které se odchylují od nápisů a znaků předepsaných v § 1 písm. a).
Článek 35 §§ 1 a 3 až 5 Úmluvy platí přiměřeně.
Železniční vozidla a ostatní železniční materiál je nutno udržovat tak, aby jejich stav žádným způsobem neohrožoval bezpečnost provozu a ekologickou únosnost jejich zařazení do provozu nebo jejich používání v mezinárodní dopravě ani zdraví obyvatelstva. K tomuto účelu je nutné železniční vozidla podrobit prohlídkám a údržbářským pracím, předepsaným v přílohách jednotných právních předpisů APTU, ve zvláštních podmínkách připuštění při použití článku 7 §§ 2 nebo 3 nebo v předpisech přílohy k RID o konstrukci a vybavení.
ČLÁNEK 16 NEHODY A TĚŽKÁ POŠKOZENÍ
V případě nehody nebo těžkého poškození železničního vozidla jsou provozovatelé infrastruktury, případně společně s držiteli, jakož i dotčenými železničními dopravními podniky povinni
a) bezodkladně učinit všechna opatření nutná k tomu, aby nadále byla zajištěna bezpečnost, ekologická únosnost železničního provozu a zdraví obyvatelstva a
b) zjistit příčiny nehody nebo těžkého poškození.
Za těžce poškozené se považuje vozidlo, nemůže-li být jednoduchým způsobem uvedeno do takového stavu, aby mohlo jet na vlastních kolech ve vlaku, aniž by ohrozilo provoz.
Nehody a těžká poškození je nutné bezodkladně sdělit úřadu, který udělil provozní oprávnění. Tento úřad může vyžadovat předvedení poškozeného, případně již zprovozněného vozidla, aby mohl přezkoušet platnost uděleného provozního oprávnění. Řízení k udělení provozního oprávnění je případně nutné provést znova.
Příslušné úřady smluvních států zpraví Organizaci o příčinách nehod a těžkých poškození vozidel v mezinárodní dopravě. Odborná komise pro technické otázky může na žádost smluvního státu zkoumat příčiny těžkých nehod v mezinárodní dopravě s ohledem na případné další zdokonalování konstrukčních a provozních předpisů pro železniční vozidla a pro ostatní železniční materiál v přílohách Jednotných právních předpisů APTU.
ČLÁNEK 17 ODSTAVENÍ A ZAMÍTNUTÍ VOZIDEL
Úřad příslušný podle článku 5, jiný železniční dopravní podnik nebo provozovatel železniční infrastruktury nesmějí zamítnout nebo odstavit vozidla, jsou-li dodržena ustanovení těchto Jednotných právních předpisů, předpisů příloh Jednotných právních předpisů APTU, zvláštní podmínky připuštění při použití článku 7 §§ 2 nebo 3, jakož i předpisy přílohy k RID o konstrukci a vybavení.
S výhradou § 2 a článku 10 § 9 písm. c) se právní důsledky, které vyplývají z nedodržení těchto Jednotných právních předpisů, jakož i předpisů příloh Jednotných právních předpisů APTU řídí vnitrostátním právem smluvního státu, jehož příslušný úřad udělil provozní oprávnění, včetně kolizních norem.
Civilní a trestně právní důsledky, které vyplývají z nedodržení těchto Jednotných právních předpisů, jakož i předpisů příloh Jednotných právních předpisů APTU, se řídí, pokud jde o infrastrukturu, vnitrostátním právem smluvního státu, ve kterém má sídlo provozovatel infrastruktury, včetně kolizních norem.
Dva nebo více smluvních států mohou předložit Odborné komisi pro technické otázky odlišné názory týkající se technické admise železničních vozidel a ostatního železničního materiálu, který je určen k používání v mezinárodní dopravě, nemohou-li je odstranit cestou přímých jednání. Tyto odlišné názory lze podle postupu předvídaného v oddíle V Úmluvy předložit také rozhodčímu soudu.
*) Úmluva o mezinárodní železniční přepravě (COTIF), sjednána v Bernu dne 9. května 1980, byla vyhlášena pod č. 8/1985 Sb. a pozměněna č. 61/1991 Sb., č. 251/1991 Sb., č. 274/1996 Sb., č. 29/1998 Sb., č. 60/1999 Sb., č. 9/2002 Sb. m. s., č. 46/ 2003 Sb. m. s. a č. 8/2004 Sb. m. s.
1) ve smyslu terminologie v našem právním řádu (zejména Zákon č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů) se tím rozumí "provozovatel dráhy"
2) ve smyslu terminologie v našem právním řádu (zejména Zákon č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů) se tím rozumí "dráha a drážní vozidla"
PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ Z NOVEL
K zákonu se váže novela č. 274/1996 Sb. a její přechodné ustanovení je Čl. IV. , Čl. V. , Čl. VI. , Čl. VII. a Čl. VIII.